Lužice získala jméno podle Lužičanů, jednoho ze západoslovanských kmenů, kteří se během 6. století usídlili na severu (v dnešní Dolní Lužici), kdežto jižní část (Horní Lužici) obsadil kmen Milčanů. Od 10. století byli tito Lužičtí Srbové vystaveni etnickému a politickému náporu nejprve saských, později německých panovníků. Nicméně během 1. poloviny 14.

Kazatelská stanice hornolhoteckého sboru ČCE ve Strmilově vybudovala faru nedaleko kostela v roce 1933. Prvním stálým kazatelem (1936-1938) zde byl Antonín Stanislav (1911-?). V roce 1965 byla budova zadaptována, za faráře (1955/63-1966) Milana Balabána (1929-2019).

Evangelický kostel postavila v Zahrádkách kazatelská stanice luterského (a.v.) sboru v Horních Dubenkách v letech 1901-1903, za faráře (1883-1929) Pavla Ferdinanda Lanštjáka (1856-1935), vedle hřbitova z roku 1895.

V období nástupu německé a švýcarské reformace 16. století bylo Polsko již více než sto let propojeno dynastickou jagellonskou unií s Litevským velkoknížectvím. Polské království tvořilo Velkopolsko (s Hvězdnem a Poznaní), Malopolsko (s Krakovem), od Toruňského míru s Řádem německých rytířů v roce 1466 také západní, ´královské´ Prusko (s Gdaňskem).

Náhrobek na evangelickém hřbitově v Olešnici. Josef Totušek (1836-1899) byl v letech 1859-1866 reformovaným farářem v rodném sboru ve Veselí, nato působil v období 1866-1899 v Jimramově. Současně byl v letech 1884-1899 pátým moravským reformovaným (h.v.) superintendentem. Zemřel 2. března 1899 v Olešnici.

Náhrobek na evangelickém hřbitově v Olešnici. Zdeněk Jokl (1921-2002) byl krátce farářem v Děčíně (1949-1952), nato působil ve sborech v Hrubé Vrbce (1952-1964), v Lozicích (1964-1976) a v Olešnici (1976-1988); jako důchodce krátce v Čáslavi (1991-1992).

Starší socha, zpodobující Komenského s knihou v ruce a původně soukromá stojící dříve na hřbitově, byla po zrenovování umístěna obcí v roce 2008 do parčíku pod evangelickým kostelem.