Bartolomějská noc 1572 - Hugenoti

Brzy po vystoupení Martina Luthera v německém Wittenbergu (1517) začaly reformační myšlenky pronikat i na území Francie, kde se propojily s dřívějším působením Guillauma Briconneta (1470-1534), od roku 1516 biskupa v Meaux nedaleko Paříže, a s prací Jacquesa Lefevra d´Etaples (~1450-1536), jehož překlad Bible do francouzštiny, založený na textu Vulgaty, byl vydán v Antverpách roku 1530.

Ve skupině kolem Briconneta a Lefevra byl i Vilém Farel (1489-1565), který už roku 1520 kázal mezi Valdenskými ve své rodné oblasti Dauphine a v roce 1532 na synodě v Chanforan získal Valdenské pro šířící se reformaci. Roku 1536 Farel také přesvědčil Jana Calvina, aby se věnoval reformaci v Ženevě. Calvinova ´Institutio christianae religionis´ z roku 1536 se stala podkladem pro rozšíření reformované větve reformace. Roku 1535 vyšel první francouzský překlad Bible z původních jazyků, hebrejštiny a řečtiny, od Pierra Roberta Olivetana (~1506-1538), bratrance Jana Calvina. Tisk financovali Valdenští.

Mezitím se reformační hnutí šířilo po Francii a získávalo velkou oporu i mezi šlechtou, a to právě ve své reformované verzi. Calvinova předmluva k Instituci, připsaná králi (1515-1547) Františkovi I., je zároveň obranou reformačního hnutí ve Francii po první vlně pronásledování.

Za Jindřicha II. (1547-1559) se pronásledování zvýšilo. Přesto se v květnu 1559 sešel v Paříži v utajení první reformovaný synod, který přijal tzv. Confessio gallicana, se strukturou obdobnou Calvinově Instituci, a ´církevní zřízení´ reformované církve, která už měla přes tisíc sborů, především v jižní Francii, na západním pobřeží a na severu. V roce 1561 představil Confessio gallicana v Poitiers Theodore Beza (1519-1605) za krále (1560-1574) Karla IX., za něhož jako regentka vládla jeho matka Kateřina Medicejská. Synod nijak nepočítal s oporou vrchnosti, Confessio galicana zdůrazňuje vyznavačskou věrnost v tísni pronásledování, byť právě Beza zastává právo na odboj proti panovníkovi, pokud chce vládnout absolutisticky.

Rostlo napětí mezi katolíky a stoupenci reformace, kteří začali být nazýváni hugenoty. Pojmenování Hugenot lze odvodit od švýcarského Eidgenossen = ´druzi spojení přísahou´. Vůdci katolické strany byli vévodové z Guise, v čele reformní strany stáli admirál Coligny a princ Ludvík Condé. Napětí nezklidnil ani edikt z Ambois v březnu 1563, kterým Kateřina Medicejská poprvé potvrzovala právní postavení reformované církve. Poměrně nevelký zásah proti reformovaným ve městě Vassy z března 1562 se i tak stal začátkem třicet let trvající náboženské války, kterou ukončilo až v roce 1598 vydání Nantského ediktu Jindřichem IV. (1553-1610).

Nepřátelství obou stran měl ovšem už v srpnu 1572 ukončit sňatek tohoto mladého vůdce hugenotské strany s královou sestrou Markétou z Valois. Vzápětí byl však na Gasparda Coligny spáchán atentát, po kterém následovalo, v noci z 23. na 24. srpna, kdy má svátek Bartoloměj, vraždění především vůdčích hugenotů shromážděných v Paříži při královské svatbě. Jindřich Navarrský (1553-1610) byl donucen konvertovat. V Paříži bylo zavražděno 3 tisíce, po celé Francii přes 10 tisíc stoupenců reformace, následovala první vlna emigrace.

Náboženské války pokračovaly; králem (1574-1589) Jindřichem III. vymřel rod Valois. Jako král (1589-1610) nastoupil Jindřich Navarrský z větve Bourbon, opětovný vůdce hugenotů. Korunu si zajistil nyní již dobrovolnou a záměrnou konverzí roku 1594.

Jako Jindřich IV. vydal 13. dubna 1598  edikt z Nantes, který zaručoval hugenotské straně nejen svobodu vyznání, byť omezenou (organizovat církev, pořádat synody, vlastnit školství, sbory ale jen na dosavadních místech, právo konvertovat, možnost stavět kostely pro již existující sbory, vrátit katolické kostely a povolit nové i na hugenotských územích), ale i značné osobní a politické svobody (zaručena rovnost před zákonem i právní nestrannost u soudů, hugenotské pevnosti zachovány, byť i zde strpět katolické kostely, šlechtici vlastnit armádu, návrat z emigrace). Na obsah ediktu měl velký vliv králův rádce a diplomat (v letech 1578-1582 vyslanec Navarry v protestantském Nizozemí) Filip de Plessis-Mornay (1549-1623). Edikt, žel, mluvil o hugenotech jako o ´takzvaném reformovaném náboženství´.

Po vraždě Jindřicha IV. se na ´hugenotském sněmu´ v Saumuru v létě 1611 ukázal dvojí možný politický přístup do budoucna: první směr s de Plessis-Mornayem zastával loajalitu ke státu, druhý v čele s Jindřichem de Rohanem (1578-1638) je připraven na konfrontaci. K té došlo po připojení králova rodového panství Béarn ke královskému majetku Ludvíkem XIII. v roce 1620.

Následovala druhá fáze náboženských válek (1621-1629) zakončená dobytím hugenotské pevnosti La Rochelle roku 1628 kardinálem Richelieu a porážkou Jindřicha Rohana v Languedocu. Mírem z Ales a ediktem z Nimes v roce 1629 sice Ludvík XIII. udělil hugenotům amnestii a částečně potvrdil i edikt z Nantes, protože reformovaná opozice ztratila všechna politická práva. Nadále byli protestanté v tomto ohledu závislí na milosti panovníka, hugenotské pevnosti a opevnění jejich měst byla zbourána. Zůstává už jen 700 sborů, převážně na jihu.

V dalších desetiletích jsou práva reformované církve postupně stále více omezována. Po Westfálském míru roku 1648 bylo k Francii připojeno Alsasko, kde působily obě reformační větve, reformovaná i početnější luterská a kde přetrvávala vždy i větší svoboda vyznání, vázaná na reguli ´Cuius regio, eius religio´. Toto heslo se ve Francii promítlo absolutisticky do pojetí ´Jeden král, jedna víra, jeden zákon´.

Během povstání katolické Frondy v letech (1648-1653) zůstali reformovaní vůči králi Ludvíkovi XIV. loajální (synod v Charentonu roku 1644) a loajalitu projevil i poslední reformovaný synod v Loudunu v roce 1659, přestože byla ustanovení Nantského ediktu stále dál oklešťována.

Začalo tzv. ´zákonné´ pronásledování, kdy se vyžadovalo přesně dodržet ustanovení z Nantes: zákaz pracovat během katolických svátků;  opětovně prokázat existenci sboru před rokem 1598; kdo znovu ´odpadl´ k reformované víře, musí do exilu; stejně tak faráři, kteří získali katolíka; zákaz zpívat a shromažďovat se mimo kostel. Úsilím jezuitů byla v roce 1659 přesunuta Mountaubanská teologická akademie na venkov.

Po řadě státem zprvu jen tolerovaných dragonád v letech 1681-1685, které převedli násilím přes 300 tisíc protestantů ke katolictví, podepsal vnuk Jindřicha IV. král (1638 -1715) Ludvík XIV. edikt z Fontainebleau (1685), kterým zrušil platnost Nantského ediktu. Následoval druhý exil, kdy přes 50 tisíc rodin odešlo do řady evropských zemí i do Ameriky. Francie ztratila vzdělané měšťany a zručné řemeslníky, kteří byli jinde, tři desetiletí po třicetileté válce, vítáni - a ekonomicky tím trpěla ještě v 19. století.

Následující 18. století je dobou církve pod křížem, dobou ´církve pouště´. Pokračují dragonády, které v oblasti severně od Nimes vedou v letech 1702-1704 k ozbrojenému povstání ´camisardů´, kteří v pohoří Cévennes partyzánsky bojují proti mnohonásobné přesile, za svobodu smýšlení a víry.

Teprve Toleranční edikt z Versaille krále (1754-1793) Ludvíka XVI. v roce 1787 upravil spíše občanské postavení pronásledovaných evangelíků. Svobodu vyznání – a situaci celé francouzské společnosti – změnila vzápětí revoluce, a tak Deklarace práv člověka a občana, přijatá již 26: srpna 1789, v X. článku vyhlašuje: ´Nikdo nesmí být pronásledován pro své názory, jakož i náboženské vyznání …´.

Podle sčítání lidu roku 1801 se přihlásilo 197 tisíc luteránů a 485 tisíc reformovaných. V dubnu 1802 vydal Napoleon ´Article organique´, které nerespektovaly presbyterně synodní model reformované církve. Byly zavedeny tzv. konsistoře, do jejichž čela se dostali zámožní členové - a to na desetiletí reformovanou církev poznamenalo.

První synod se konal až roku 1872, kdy ale byly uvnitř reformované církve 2 směry, evangelikálně ortodoxní a liberální, a tak se na synodu oddělila ´svobodná´ reformovaná církev. Od začátku 20. století působící ekumenické snahy vedly v roce 1938 ke vzniku Francouzské reformované církve. Po letech rozhovorů byla roku 2006 vytvořena také ´Unie protestantských církví Alsaska a Lotrinska´ (20% obyvatel, cca 1 milion členů). V roce 2013 vytvořily evangelické církve reformačního původu ´Sjednocenou protestantskou církev Francie´ (Église protestante unie de France). K této církvi má vztah 400 tisíc lidí (cca 0,6 % obyvatel), aktivních členů má 250 tisíc .