Reformace

Reformace bylo hnutí v církvi, které se snažilo o její nápravu. Oproti tradici zdůrazňovala především závaznost bible (Božího slova, Božího zákona), vše ostatní muselo být podřazeno tomuto měřítku. Rozbuškou reformačního hnutí byla často dobová odpustková praxe a křiklavý rozpor mezi ideálem a životní praxí církevních představených. Reformace probíhala v Evropě na různých místech a v různých dobách během 15. a 16. století.

V našich zemích je reformace spojena se jmény Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana a další. V Německu to byl Martin Luther, ve Švýcarsku Jan Kalvín (vedle mnoha jiných).

Následkem reformačního hnutí vznikly samostatné církve - u nás zejména církev "pod obojí" (utrakvistická) a později Jednota bratrská. Jinde to byly luterské a reformované církve, anglikánská církev. Z těch se později vyvinulo množství dalších s různými důrazy. Souhrnně jsou příslušníci reformačních církví označováni jako evangelíci nebo protestanté, v závislosti na konfesi (vyznání) též luteráni, reformovaní (dříve též helvíti).

V českých zemích vedle sebe existovaly v 15. a 16. století jak utrakvisté (cca 90 procent obyvatelstva), tak katolíci. Vedle toho i další nekatolické menšiny - domácí Jednota bratrská (např. Jan Amos Komenský), tak příslušníci z ciziny došlého luterství a kalvinismu. V různých dobách s různou mírou náboženské tolerance. Po bitvě na Bílé hoře, která ve svém důsledku znamenala porážku domácí nekatolické většiny, dochází k zákazu nekatolických církví, jejich příslušníci musí buď opustit zemi (v případě šlechty), nebo přijmout katolictví. Přesto na mnoha místech přežívají tajní evangelíci, konají se bohoslužby na různých místech v lesích, na samotách, do Čech a na Moravu dojíždějí tajní kazatelé ze Slezska či odjinud.

Období náboženské nesvobody končí vydáním tolerančního patentu císařem Josefem II. v roce 1781, kdy se smějí evangelíci přihlásit k jednomu ze dvou tolerovaných vyznání augsburskému (luterskému) a helvétskému (kalvínskému). Vznikají tak jednotlivé sbory těchto konfesí.

V roce 1918 se většina těchto sborů z obou tolerovaných církví spojí a vytvoří Českobratrskou církev evangelickou. Vedle toho zde ale zůstávají ještě církve, které se k nové církvi nepřidají (Slezská luterská; Německá evangelická, DEK) a vlivem zahraničního působení zde vznikají nové sbory a církve navazující na reformaci. Tyto církve zde působí dodnes.