Utrakvismus - ´Jihlavská´ kompaktáta 1436

Na samém počátku utrakvismu je rozhodnutí o všeobecném přijímání ´sub utraque´ v říjnu 1414 (Mikuláš z Drážďan. Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský). Ohlas kostnických hranic Jana Husa (1415) a Jeronýma Pražského (1416) vyvolal v českých zemích - i na základě šířících se eschatologických představ a nadějí -proud, který vyústil do formulace ´Čtyř pražských článků´ (1420) a vedl k širokému hnutí zahrnujícímu všechny vrstvy (´stavy´) společnosti.

Husitství v sobě od počátku zahrnovalo řadu směrů. Radikalismus pražského křídla vedeného Janem Želivským se po jeho smrti (1422) přesunul k táborskému, a později i sirotčímu svazu (Jan Žižka, Prokop Holý).

Teologická radikálnost táborské církve, která hned roku 1420 volbou Mikuláše z Pelhřimova za ´biskupa či seniora´ opouští apoštolskou posloupnost, je podložena jeho ´Confessione taboritarum´ (Vyznáním Táborů, 1431-1433). Táborská církev také navazuje, prostřednictvím Petra Payna, styky s rozptýlenými skupinami valdenské diaspory v německy mluvících oblastech. Valdenský pocestný kazatel Fridrich Reiser (~1402-1458) přijal roku 1431 ordinaci z rukou Mikuláše Biskupce a byl členem husitské delegace při jednáních na koncilu v Basileji. Nezávislost táborské církve ukončilo až v srpnu 1452 podrobení Tábora Jiřím z Poděbrad.

Pro táborskou a sirotčí stranu byl obsah ´Čtyř pražských článků´, které se usnesením čáslavského sněmu (1421) staly zemským zákonem, východiskem, minimem požadavků, zatímco pro Pražany a husitskou šlechtu naopak maximem požadavků na reformu církve a celé společnosti. Po dvacetiletém násilném konfliktu došlo na rozhovory s obecnou církví, nejprve v Chebu roku 1432.

Na základě ´Chebského soudce´ obhajovali na basilejském koncilu zjara roku 1433 jednotlivé ´pražské artikuly´ zástupci všech husitských směrů. První článek, svobodně hlásat ´slovo Božie´ tlumočil farář v Čáslavi, Oldřich ze Znojma za Sirotky. Druhý, vysluhovat eucharistii ´sub utraque´, pod obojí způsobou, obhajoval Jan Rokycana za Pražany. Třetí článek, zákaz světského panování církve, brilantně hájil ´diplomat husitských Čech´ Petr Payne a čtvrtý, patřičné trestání hříchů bez rozdílu ´stavu´, Mikuláš Biskupec za Tábory.

Poselstvu basilejského koncilu se poté přímo v Čechách podařilo uskutečnit koncilní záměr vrazit klín mezi husitské strany. V situaci po lipanské porážce polních vojsk táborského a sirotčího svazu v květnu 1434 vznikla kompaktáta, úmluva mezi husitskými Čechami a církví. Kompaktáta tak jsou značně kompromisním textem. Jejich podpisem byl Zikmund Lucemburský na posledních sedmnáct měsíců svého života přijat za českého krále. Slavnostně byla podepsána v Jihlavě 5. července 1436.

Ze ´čtyř artikulů´ zůstal fakticky jen jediný - ´přijímání pod obojí´, a to jen pro území Českého království. ´Utrakvismus´ tak zahrnuje především Čechy, částečně zasahuje i na Moravu. Z úsilí o reformu církve i celé společnosti zůstalo pouze církví tolerované a územně omezené ´dvojvěří´, byť katolická strana zahrnovala nejvýše 20% obyvatel.

Přijímání sub utraque se během 15. století postupně stalo ústředním bodem utrakvistické liturgie. Po organizačním zániku táborského pojetí pražských článků obsazením Tábora v roce 1452 se vývoj církve podobojí ubíral během 15. století nutně konzervativním směrem. Vždyť z původního ´pražského´ maxima reformačních požadavků ubrala kompaktáta hned tři ze čtyř bodů.

´Svobodné kázání Slova´ bylo stále více doplňováno tradicí církve. Od požadavku ´trestání hříchů bez rozdílu stavu´ se přešlo k dennímu pořádku - tradiční rozvrstvení společnosti sociální rozdíly tolerovalo. ´Zrušení světského panování a bohatství církve´ ovšem husitské šlechtě vyhovovalo, takže nabyté majetky církevním institucím vráceny nebyly, třebaže tento článek ani nebyl do kompaktát zahrnut. Naopak přijímání podobojí, byť základní bod utrakvismu, postupně konzervativělo lpěním na transsubstanciačním výkladu (chléb a víno jsou proměňovány v tělo a krev Kristovu).

Přijetím církevní tradice vedle textu Bible ovlivnilo utrakvistickou církev nejvíce zachování apoštolské posloupnosti, nepřetržitého předávání biskupského svěcení, ´až od apoštola Petra´. Zatěžovalo ji to téměř po celá dvě staletí její existence. Kandidáti kněžství získávali, především v Itálii, svěcení vlastně ´podloudně´. Krátkou dobu v Čechách také působili dva ´odpadlí´ italští biskupové – Augustin Lucian (1483-1493) a Filip de Nova Villa (1504-1507). Od apoštolské posloupnosti, v reakci na stabilizaci husitství, pod vlivem Petra Chelčického a s podporou Rokycanova zvoleného zástupce Martina Lupáče, se naopak hned od počátku odklonilo utvářející se malé nonkonformní společenství, Jednota bratrská (1457).

Utrakvistickou církev řídila tzv. dolní konsistoř, která se při Týnském kostele ustavila během prvních let husitství. Zemským sněmem roku 1435 zvolený arcibiskup Jan Rokycana, reprezentant pravého středu husitství, nebyl nikdy obecnou církví potvrzen a nakonec, v reakci na žádost Jiřího z Poděbrad o jeho potvrzení za pražského arcibiskupa, naopak prohlásil papež Pius II. v roce 1462 kompaktáta za neplatná. Po Rokycanově smrti (1471) stáli v čele církve podobojí už jen administrátoři, v letech 1471-1497 Václav Koranda ml.

Kutnohorským náboženským smírem z března 1485 se kompaktáta usnesením sněmu stala zemským zákonem. Náboženský smír zaručoval, přes zneplatnění kompaktát papežem, nejen vysluhování eucharistie ´pod obojí způsobou´, ale i svobodu volby obojího vyznání (utrakvisté, katolíci) také pro poddané, jak to kompaktáta zaručovala. Tato úmluva vylučovala Jednotu bratrskou. V roce 1512 byla dohoda prodloužena ´na věčné časy´.

Vliv světové reformace se záhy po vystoupení Martina Luthera (1517) začal projevovat i v českých zemích. Jak mezi německým obyvatelstvem v ´pohraničí´, tak v Jednotě bratrské a mezi utrakvisty (1523 byl krátce administrátorem Havel Cahera, který byl tehdy načas Lutherem zaujatý ). Konzervativní část utrakvistů se začala tím více sbližovat s katolíky.

Postupně byla světovou reformací ovlivněna značná část církve podobojí. Tito ´novoutrkvisté´ navazovali kontakty i s Jednotou bratrskou, kde sbližování podporoval Jan Augusta. 

Tlak nastupující protireformace, po třetím vstupu Habsburků na český trůn (1526) a během probíhajícího Tridentského koncilu (1545-1563), se projevil výrazně po habsburském vítězství ve Šmalkaldské válce (1547), když král (1526-1564) Ferdinand I. potrestal, politicky i ekonomicky, za český odpor poslat zemskou hotovost proti protestantským souvěrcům v Říši, především královská města.

S příchodem jezuitů v roce 1556 začíná období cílené netolerantní protireformace. Po dlouhé sedisvakanci (od roku 1421) bylo roku 1561 obsazeno místo pražského arcibiskupa (Antonín Brus z Mohelnice). Na žádost Ferdinanda I. udělit výjimku a umožnit v Čechách přijímat sub utraque, papež Pius IV. v roce 1564 kalich povolil.  Povolení kalicha přišlo o sto let později, než aby pro katolickou stranu přineslo očekávaný efekt. Vlivem světové reformace dosáhly ´české protestantské stavy´ v roce 1567 na císaři (1564-1576) Maxmiliánovi II. naopak vymazání kompaktát ze ´zemských desk´; znění kompaktát již ´novoutrakvistickou´ většinu svazovalo.

V roce 1575 předkládají všechny reformační větve, církev podobojí (novoutrakvisté) spolu se stoupenci Augsburského vyznání (luteráni, nejen německy mluvící) a s Jednotou bratrskou, Maxmiliánovi II. společné vyznání víry - už tím je to konfese ekumenicky otevřená. Toto České vyznání (ČV) navazuje na Augsburské vyznání (1530), neobsahuje však anathemata, takže je tolerantní a smířlivé. Ke znakům pravé církve přidává i specifický přínos Jednoty bratrské – důraz na řád a kázeň v církvi a sociální důraz na společenství sboru. ČV také upouští od principu apoštolské posloupnosti, což bylo pro konzervativní menšinu v církvi podobojí nepřijatelné. Maxmilián II. vzal ČV pouze na vědomí. 

Od roku 1562 začal Ferdinand I. násilně, proti vůli evangelických stavů, jmenovat členy dolní konsistoře z konzervativní menšiny ´staroutrakvistů´. Maxmilián II. v tom pokračoval i po roce 1575. Ve výsledku tak došlo až k cestě administrátora Fabiana Rezka roku 1593 do Říma, dolní konsistoř byla tehdy ´až na kalich´ ochotná podřídit se arcibiskupovi. V reakci na nespokojenost mezi podobojími byl roku 1594 jmenován administrátorem Václav Dačický, který naopak dosazoval i kněze ordinované evangelicky. Roku 1602 byl popáté, a naposledy, proti Jednotě bratrské použit Svatojakubský mandát z roku 1508.

´Mocenské´ obsazování konsistoře bylo prostředkem jak ´uchránit´ města, především královská, před vlivem a převahou novoutrakvismu. Nemožnost zorganizovat utrakvistickou církev na základě jednotné konfese a jasného církevního řádu vedlo zároveň k věroučné rozvolněnosti. Jednotlivé novoutrakvistické farnosti se řídily nejen Českým vyznáním, ale i Augsburským vyznáním, a to jak ve znění z roku 1530, tak v Melanchthonově verzi z roku 1540, někde i Helvetským vyznáním (1566) – výrazně se to ukazovalo na Moravě, kde se jednotně organizovaly i celé děkanáty, díky většímu dílu svobody a tolerance.

Teologická rozrůzněnost vznikla i v důsledku absence teologické fakulty na pražské univerzitě. Neboť novoutrakvističtí kněží, stejně jako bratrští, studovali na univerzitách v Německu i jinde – jak s luterským, tak reformovaným zaměřením (Wittenberg, Herborn, Heidelberg, Basilej …).

Na sněmu v květnu 1608 předložily české stavy, včetně královských měst, císaři Rudolfovi II, žádost o náboženskou svobodu podle Českého vyznání - 25 článků sepsaných Václavem Budovcem se týkalo svobody vyznání, a to i pro města a pro poddané, včetně převzetí konsistoře a univerzity, kterou mají spravovat defensoři. Evangelická opozice využila Rudolfova sporu s bratrem Matyášem, který vedl roku 1609 ke krátkodobému rozdělení středoevropských habsburských držav. Po dlouhém jednání dosáhly evangelické stavy naplnění svobody vyznání. Císař 9. července 1609 podepsal text majestátu, který zahrnul všechny stavovské požadavky, byť konečný text nahrazuje slovo ´evangelický´ pojmem ´podobojí´.

Vzájemný poměr mezi podobojími a Jednotou bratrskou upravily ´Artikulové o snešení nás tří stavů´. Do konsistoře delegovali novoutrakvisté 6 členů, Jednota bratrská 3 členy, univerzita obsadila také 3 místa. Do života byl uváděn církevní řád, vznikaly děkanáty a krajské konsistoře, vedle faráře jakési místní ´farní rady´. V říjnu zvolený administrátor (1609-1614) Eliáš Sud měl biskupské svěcení, vedle něho ale zasedal i kutnohorský děkan Václav Štefanides, který byl ordinován ve Wittenbergu, zástupcem administrátora (1609-1618) byl zvolen konsenior Jednoty Matěj Cyrus.

Tlak katolické strany pokračoval. Nejednoznačnost v textu ´českého´ majestátu (oproti majestátu ´slezskému´ ze srpna 1609) ohledně církevních statků vedla ke sporům o nově postavené evangelické kostely v Hrobu u Teplic a v Broumově. Vývoj akceleroval.

Napětí explodovalo v květnu 1618, defenestrací místodržících, do stavovského odboje proti absolutistické formě vlády Ferdinanda II. Na generálním sněmu v létě 1619, zahajovaném bohoslužbami v luterském kostele sv. Trojice (což je do deseti let ´pražské jezulátko´) se ustavila, byť jen na 15 měsíců, Česká konfederace, se zvoleným králem Fridrichem Falckým.

Žel, bělohorská porážka 8. listopadu 1620 nejenže se stala úvodem k celoevropskému střetu trvajícímu 30 let, ale na základě principu ´Cuius regio, eius religio´, roku 1648 použitého, znamenala i konec utrakvismu na českém území. Staroutrakvisté lehce vplynuli do jediné povolené katolické církve. Ti novoutrakvisté, kteří zvolili exil, se postupně rozplynuli v luterství – v Sasku, Lužici i na Slovensku. Členové Jednoty bratrské, pokud zvolili exil do Polska, splynuli postupem doby s reformovanými.