Jan Nepomucký 1729

Mezi lety 1340-1350 se v Pomuku nedaleko Plzně narodil v rodině rychtáře Welflina syn Jan. V letech 1383-1387 studoval v Bologni, kde získal doktorát práv. Roku 1389 byl Johánek z Pomuku jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupství. V témže roce byl na kněžské synodě donucen odvolat některé své reformní, vlastně už reformační zásady Matěj z Janova. Roku 1392 jej předvolali oba generální vikáři, Johánek z Pomuka spolu s Mikulášem Puchníkem znovu, aby předložil dva své spisy; Matěje z Janova se tehdy patrně zastal sám arcibiskup Jan z Jenštejna.

Po roce 1380 se Jan z Jenštejna ´rozkmotřil´ s dosavadním přítelem králem Václavem IV. Napětí dosáhlo po čase takového rázu, že vylučuje působení kohokoli z okolí Jana z Jenštejna v okolí Václava IV. Tím spíše nepřichází v úvahu možnost být zpovědníkem královny, ať už Johany (korunovace 1370, +1386) nebo Žofie (královnou od 1389). O zpovědním tajemství nemluví ostatně ani arcibiskupova žaloba na krále podaná do Říma krátce po umučení generálního vikáře hned roku 1393.

Ve sporu krále s arcibiskupem, ve hře byla podpora pro různé ´schismatické´ papeže, potvrdil Johánek z Pomuku nového opata kláštera v Kladrubech proti královu záměru zřídit v západních Čechách nové biskupství, a tak oslabit arcibiskupovu sílu. Tato loajalita vyvolala prudký a tvrdý králův zásah, který 20. března 1393 nejsilněji dopadl právě na generálního vikáře. Po mučení bylo patrně už mrtvé tělo Johánka z Pomuku svrženo z Kamenného mostu do Vltavy. 

Postupně se vytváří legenda (Ondřej z Řezna, Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, svatovítský kanovník Pavel Žídek), mluvící o mučedníkovi zpovědního tajemství. Legendu završuje Václav Hájek z Libočan ve své Kronice z roku 1543, když jednoduše mluví o dvou událostech a dvou osobách. O historické události v roce 1393 týkající se Johánka z Pomuku a o události legendární z roku 1383, na základě mylné informace v záznamech svatovítské kapituly prostřednictvím Jana z Krumlova. Tak vchází do světa legendární pozdější světec Jan Nepomucký.

Roku 1715 začal kanonizační proces vedoucí ke svatořečení. Historické doklady selhávaly. Ani Balbínův životopis z roku 1671, který obsahoval mystifikace, jak je dodal kanovník Dlouhoveský, ani podklady přímo z Nepomuku v díle jezuity Jiřího Plachého z roku 1641, nebyly v Římě průkazné. V Čechách se tedy vsadilo na zázraky, včetně dvojího zázraku ´jazyka´ (15. dubna 1715 a 27. ledna 1725).

Beatifikace z 31. května 1721 vyvrcholila v Praze slavnostmi začátkem července, kde ohlašoval vítězný nápis: ´Labuť nad husou zvítězí a moc pekelnou porazí´. Svatořečení Jana Nepomuckého potvrdila kanonizační bula ´Christus Dominus´ papeže (1724-1730) Benedikta XIII. z 19. března 1729 na základě čtyř uznaných zázraků.

Shrnuto: Kanonizační bula mluví o datu úmrtí 20. březen 1383, o kanonizaci na základě přiznaných zázraků a o osobnosti Jana Nepomuckého s pouze legendárním přízviskem strážce zpovědního tajemství.

Historický Johánek z Pomuku byl umučen a zemřel 20. března 1393 kvůli mocenskému sporu mezi králem a arcibiskupem. O zpovědním tajemství neví nic dokonce ani ona žaloba na Václava IV., kterou v této záležitosti podal v Římě hned roku 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna.

Text této žaloby, vpodstatě vyvracející jako důvod světcovy smrti zpovědní tajemství, se z vatikánských archivů dostal do Prahy teprve roku 1752. Tak to rozpoznal  a v roce 1787 vyslovuje Josef Dobrovský v polemice s Gelasiem Dobnerem.

Podobně František Palacký o století později, v dopise z 12. března 1873 historiku Albertu Henrymu Wratislawovi, jako podklad pro jeho knihu ´Life, Legend and Canonization of St. John Nepomucen´ (faksimile vydána 2010), napíše: ´Dle mého uznání náleží svatý Jan Nepomucký jen do legendy, nikoli do historie české´. Tolik historicky.

Text papežské kanonizační buly mluví výhradně o nehistorické legendární osobnosti. Historického Johánka z Pomuku nelze nijak spojovat se zpovědním tajemstvím; ať se to komu líbí nebo ne.

Zajímavost

Protikladnost a spojitost světce Jana Nepomuckého s osobou a reformační výzvou Jana Husa se jasně objevila, nikoli poprvé, v nápisech při oněch beatifikačních slavnostech začátkem července v roce 1721.