Čáslavský sněm 1421

Sněm, který se konal 3.-7. června 1421 v Čáslavi, uzavírá úvodní část období ´české´ reformace, během kterého získala reformní strana značný vliv. Za jejím programem čtyř pražských článků z června 1420 stály kromě husitské šlechty především zformované městské svazy (pražský, táborský a orebský) s podporou reformně zaměřených teologů. Účelem sněmu, svolaného do opevněné Čáslavi, ´na půli cesty´ na Moravu, bylo tuto změnu společenských a církevních poměrů určitým způsobem kodifikovat.

Jednání sněmu se v čáslavském kostele Petra a Pavla kromě husitské šlechty, městských svazů i kněží účastnili i přední osobnosti katolické strany z Čech i Moravy a vyslanci krále Zikmunda.

Na programu bylo rozhodnout o závaznosti Čtyř pražských článků, o uznání Zikmundovy korunovace, o úpravě církevních poměrů v Českém království a vyřešit otázku správy země.

Sněm zahájil 3. června pražský arcibiskup (1413-1431) Konrád z Vechty večerní bohoslužbou. Vlastní sněmovní jednání probíhala až od dalšího dne, po příjezdu moravských zástupců. Diskuse nad Čtyřmi pražskými články proběhla nečekaně snadno, když s nimi ´katolická opozice´ projevila souhlas, pokud budou schváleny koncilem. Bylo usneseno články jako celek prosazovat a hájit, usnesením sněmu se články stávají zemským zákonem a nadále určují směr dalšího vývoje.

Korunovace Zikmunda Lucemburského, kterou v pražské katedrále vykonal 28. července 1420 arcibiskup Konrád z Vechty, byla odmítnuta. Přestože Moravské markrabství již Zikmunda za krále přijalo, byla na sněmu jeho korunovace zpochybněna odkazem na Husovu smrt přes Zikmundův příslib ochrany. Především byl však Zikmund odmítnut jako ´zjevný tupitel pravd svatých´ kvůli již dvěma křižáckým tažením do Čech za pomoci nepřátel království.

Dále sněm pověřil Jana Želivského a Jana z Příbrami řešením teologických sporů husitských stran na kněžské synodě svolané na 4. července 1421. Kvůli převratu v Praze vedenému Želivským a dalšímu vývoji se synoda nesešla. Teologické rozepře, zvláště mezi Pražany (po smrti Jana Želivského v březnu 1422) a táborskou církví vedenou Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova, pokračovaly. Ukončilo je až obsazení Tábora Jiřím z Poděbrad v roce 1452.

Z podnětu pražských měst jednala sice husitská strana už od prosince 1420 s polským králem Vladislavem Jagelonským, s nabídkou české koruny jemu či někomu z jeho příbuzných, ale doposud bez jasného výhledu. V této situaci sněm rozhodl, původně jen do konce září 1421, zvolit dvacetičlennou ´zemskou vládu´.

Kromě pěti zástupců vyšší šlechty, včetně dvou stoupenců ´katolické strany´ a pěti nižších šlechticů ji tvořilo také osm zástupců pražských a dalších královských měst a dva mluvčí právě budovaného Tábora, mezi nimi i Jan Žižka. Složení tohoto zprvu dočasného ´direktoria´ symbolizuje růst vlivu městského stavu, jenž se do budoucna prosadil jako součást sněmovních jednání. Právě čáslavský sněm byl výrazným posunem ve stavovském uspořádání sněmů.

Sněm jednající koncem srpna 1421 v Kutné Hoře prodloužil platnost pověření zvoleného direktoria a vyslal nové poselstvo do Polska. Po dalších jednáních přišel na jaře 1422 s několikatisícovým vojenským oddílem do Čech synovec jak polského krále, tak i litevského velkovévody Zikmund Korybutovič (1395-1435), coby zástupce ´krále dožádaného´ - velkovévody Vitolda.

V Čáslavi se nato sešel začátkem srpna 1422 ještě další sněm. Zikmund Korybut přijal čtyři pražské články a byl tímto sněmem zvolen ´správcem království´. Spolu s Prokopem Holým (~1380-1434) byl u porážky křižáckého vojska u Ústí nad Labem (1426) a podílel se i na pověstném vítězství u Domažlic (1431).