Altranstädtská dohoda 1707

Altranstädtskou dohodu byl císař (1705-1711) Josef I. donucen švédským králem Karlem XII. podepsat 1. září 1707 na zámku v Altranstädtu v Sasku nedaleko Lipska, na základě dosavadního vývoje tzv. severní války (1700-1721). Znamenala významné uvolnění pro slezské evangelíky a.v.

Většina Slezska, od vlády (1346-1378) Karla IV. jedna z pěti zemí Koruny české, byla během první poloviny 16. století zasažena Lutherovým typem reformace. Relativní blízkost wittenberského reformačního centra, německé osídlení slezských měst a roztříštěnost Slezska na řadu piastovských knížectví napomáhala, především v Dolním Slezsku, rychlému rozšíření reformace, kterou podpořila jak města (dolnoslezská Vratislav přijala reformaci již v roce 1525), tak slezské stavy, které situaci navíc využily k sekularizaci církevního majetku. K upevnění reformačního učení přispívala následně i nově zakládaná evangelická gymnazia (ve Vratislavi roku 1563, v Břehu 1569, akademie v Legnici z roku 1526, i münsterberské gymnasium illustre v Olešnici z roku 1594).

V Horním Slezsku se reformační myšlenky šířily pomaleji, až po roce 1530. Nejprve se připojila města s německým osídlením, postupně reformace získávala i české a polské obyvatelstvo. Na Těšínsku se projevily i husitské reminiscence.

Od roku 1526 se také Slezsko, jako součást České koruny, dostává pod habsburskou vládu. Slezské stavy si ale dokázaly udržet silnou pozici a kolem roku 1550 převládalo luterství na celém území. V Horním Slezsku se kázalo německy, česky i polsky. Postupně se prosazovala i náboženská tolerance, když zde katolická strana zaujímala silnější pozici než v Dolním Slezsku. Následně se začala i ve Slezsku postupně prosazovat protireformační vlna.

Reformaci přijalo i hornoslezské Těšínské knížectví, včetně piastovského knížete Václava Adama (1524-1579), který roku 1568 vydal pro knížectví evangelický Řád církevní, na jehož základě se celé Těšínsko, až na Frýdecko, přiklonilo k evangelickému směru. Jeho syn, kníže Adam Václav (1574-1617), naopak koncem roku 1609 konvertoval ke katolictví a následně onen církevní řád zrušil. Změna vyznání se ale kvůli odporu šlechty projevila jen v úzkém okruhu knížecího dvora - už proto, že v srpnu 1609 potvrdil Rudolf II. slezským evangelickým stavům svobodu vyznání pro celé Dolní i Horní Slezsko, ´Majestát pro Slezany´.

Slezský majestát uzavřel 20. srpna soubor tří panovnických výnosů z roku 1609 zaručujících evangelickým stavům v zemích habsburské vlády náboženské a politické svobody. Na základě dynastického bratrského sporu uspěly nejprve v polovině března  rakouské  stavy Matyášovým podpisem výnosu ´Capitulations resolution´. Začátkem července podepsal císař listinu svobod  českým  stavům, které následně utvořily ´konfederaci´ se slezskými luterány (´Conjunkcí se pány Slezany´), které vedl Jan Jiří Krnovský a která donutila Rudolfa podepsat v polovině srpna  slezský  majestát.

Tento vrchol náboženské a stavovské svobody ukončilo do deseti let pod protireformačním tlakem katolické strany české stavovské povstání v květnu 1618. Během něho vznikla v létě 1619 na generálním sněmu Koruny české stavovská  Česká konfederace, jejímž jedním z rovnoprávných členů bylo i Slezsko, které se k povstání připojilo až po Matyášově smrti na jaře 1619. Slezské stavy uznaly volbu Fridricha Falckého a vybudovaly i vlastní stavovské vojsko pod vedením Jana Jiřího Krnovského, které operovalo ve Slezsku, takže se nezapojilo do bělohorské bitvy.

Bezprostředně po porážce stavovského povstání, v únoru 1621, zprostředkoval saský kurfiřt, luterán Jan Jiří I., Drážďanský akord, kterým Ferdinand II. udělil slezské šlechtě generální pardon zahrnující dosavadní privilegia a zajišťující i svobodu vyznání. Brzy nato však začal prosazovat v řadě slezských, již dědičných, knížectví rekatolizační postup, často stejně násilný jako v Čechách a na Moravě.

Vestfálský mír (1648) potvrzoval evangelíkům a.v. ve třech slezských knížectvích (břežském, olešnickém a lehnickém) náboženskou svobodu. V ostatních, dědičných knížectvích, která po vymření piastovských knížat byla již přímo spravována Habsburky, měl zaručit osobní svobodu vyznání. Přesto zde rekatolizace probíhala i nadále. Na nátlak protestantského Švédska alespoň vznikly v Dolním Slezsku v letech 1652-1657 pro luterány postupně tři ´kostely míru´, v Hlohově, Jaworu a Svídnici.

Roku 1653 připadlo pod přímou habsburskou vládu vymřením Piastovců jako ´odumřelé léno´ těšínské knížectví a roku 1675 jako poslední knížectví břežsko-lehnické. Následovalo období několika desítek let tvrdé rekatolizace v celém Slezsku. V Horním Slezsku byla v této době posilou Cithara sanctorum, zpěvník obsahující původně přes 400 duchovních písní v češtině a poprvé vydaný těšínským rodákem Jiřím Třanovským v roce 1636 v Levoči. Slezské evangelíky přicházeli také tajně povzbudit kazatelé ze Slovenska.

Altranstädtská dohoda po půlstoletí útlaku podstatně zlepšila postavení luterských evangelíků ve Slezsku, které bylo tehdy ještě celé součástí ´české Koruny´. Během několika měsíců jim bylo vráceno všech 121 kostelů a získali i možnost výuky v evangelických školách.

Následně vydaný Exekuční reces ze 27. ledna 1709 nadto zajistil vybudování šesti ´kostelů milosti´, z nichž nejznámější je Ježíšův kostel v Těšíně – jediný z oněch šesti vybudovaný na území Horního Slezska. Jednalo se přitom o pěkně ´drahou milost´, neboť slezské luterány přišla na více než 600 tisíc guldenů pro císaře a dalších 220 tisíc guldenů shromážděných pro švédského krále. Tato skutečnost ukazuje, jak výrazně se lišila situace ve Slezsku od podstatně tvrdšího - sociálně i ekonomicky - průběhu protireformace v českých a rakouských zemích.

Důležité se ukázalo první následující dvacetiletí - působení luterského pietismu. Stejně důležité bylo i vydání Biblí v Halle - české podle Kralického překladu (1613) v roce 1722 i polské podle překladu Gdaňského (1632) v roce 1726. V Horním Slezsku se tehdy stále kázalo německy, polsky i česky. Po záboru většiny Slezska protestantským Pruskem byla z Vídně zřízena pro ´zbytkové rakouské Slezsko´ v Těšíně roku 1742 evangelická konsistoř, která však byla nástrojem rekatolizace, když většina členů konsistoře byli katolíci.

Po válkách s Pruskem v letech 1740-1763 se Toleranční patent týkal v roce 1781 už právě jen této části Slezska. Těšín byl ještě krátce sídlem Evangelické konsistoře a.v. pro celé Rakousko, než byla tato instituce, propojená s Evangelickou konsistoří h.v., přemístěna v roce 1785 do Vídně.