Toleranční patenty 1781

Originální německý text Tolerančního patentu, coby panovnický výnos císaře Josefa II., je pro české a rakouské země datován ve Vídni 13. října 1781. Český text byl pro Moravu vydán v Brně 27. října, pro Čechy 30. října 1781 ´na hradě Pražském´. Povoloval pouze reformační vyznání navazující na tzv. světovou reformaci, totiž na Martina Luthera (1483-1546) a Jana Calvina (1509-1564) - evangelickou církev luterskou (augsburského vyznání) a reformovanou (helvetského vyznání). Nepovoloval (netoleroval) návaznost na reformaci českou, tedy ani na husitskou církev podobojí, ani na Jednotu bratrskou.

Název patentu opravdu poukazuje na pouhou toleranci s mnoha omezeními: pouze ´soukromé vykonávání náboženství´;  pro vznik evangelického sboru vyžadován počet ´100 rodin´, později stačil i počet 500 osob; kazatele možno povolávat výhradně ´z dědičných zemí´;  stavět lze pouze ´modlitebny bez zvonů, věží a veřejného vchodu z ulice´;  ´štolní poplatky´ zůstaly příslušnému katolickému faráři. Zato si evangelické sbory směly samy vybírat kazatele a učitele, a zajistit jim ovšem obživu a také postavit potřebné budovy (toleranční modlitebny, fary a školy).

Evangeličtí faráři (úředně pastoři) přicházeli do českých zemí ze Slovenska, většinou pro evangelickou luterskou církev a.v., a z Uher, pro evangelickou reformovanou církev h.v. V Čechách a na Moravě se po 5-6 generačním období protireformace přihlásilo už jen necelých 80 tisíc evangelíků především na venkově (Polabí, Vysočina, Valašsko), tehdy cca 2% obyvatel . V Čechách a na Moravě vzniklo 54 reformovaných (h.v.) sborů a 19 sborů českojazyčných luterských (a.v.); v rakouském Slezsku vzniklo 11 sborů.

V rakouských zemích se přihlásilo přes 30 tisíc evangelíků, téměř bez výjimky k ausburgskému vyznání. Ustavilo se cca 30 samostatných sborů, především v Horních Rakousích (cca 10 sborů) a v Korutanech (15 sborů), vůbec poprvé také ve Vídni, kde vedle luterského vznikl i reformovaný sbor. Faráře sbory v Rakousku získávaly z evangelických oblastí Německa.

Do Čech a na Moravu přišlo v prvním období (1781-1795) cca 90-100 reformovaných kazatelů z Uher a z jihu Slovenska, převážně maďarské národnosti, většinou absolventi Evangelického kolegia v Šaryšském Potoku. Do luterských sborů přišlo dalších 35-40 kazatelů z uherské ´Horní země´, nejčastěji absolventů Evangelického lycea v Bratislavě. Toleranční reformované modlitebny měly kazatelnu a stůl Páně umístěné uprostřed delší stěny, obklopené ze tří dalších stran lavicemi – v tradici reformovaných kostelů v tehdejších Uhrách.

Toleranční patent Josefa II. pro Slovensko, a celé Uhry, je datován 25. října 1781. Na rozdíl od českých a rakouských zemí ´uherský´ patent jen potvrzoval a upravoval, přes četná omezování, svobodu vyznání na základě ustanovení z let 1608 a 1681. Na území Slovenska zlegalizoval cca 120 luterských existujících sborů, krátce po roce 1781 se bohoslužby konaly na více než čtyřstech místech. Během dvaceti let přibylo ještě přes 150 sborů.

Krátce po roce 1781 měla reformovaná církev cca 1 milion členů v maďarských oblastech včetně jihu Horní země, luterská církev cca 400-500 tisíc členů ve slovenských a německých sborech na Slovensku a na západě Dolní země.

V návaznosti na dosavadní uspořádání se obě církve roku 1783 reorganizovaly na presbyterně synodním půdorysu na čtyřech úrovních správy církve (sbor, seniorát, superintendence, celá církev). Historicky přetrvalo zapojení laiků, vedle faráře stojí v čele sboru kurátor, vedle seniora a superintendenta laický dozorce, většinou šlechtic. Pravidelné seniorátní a superintendentní konventy a celocírkevní synody umožňovaly svobodné řízení evangelických církví – na rozdíl od situace skutečně jen ´tolerovaných´ evangelických církví v českých a rakouských zemích, kdy vídeňská konsistoř zajišťovala státní dozor.

Obě církve se dělily shodně do čtyř superintendencí. Reformovanou církev tvořily distrikty: Podunajský se sídlem v Budíně, západní Zadunajský měl centrum v Pápě, Předtiský v Miškolci a Zatiský v Debrecíně. Luterské distrikty měnily sídlo podle působení zvoleného superintendenta: Předdunajský distrikt zahrnul západ Slovenska s Bratislavou, Zadunajský tvořily sbory na západě Uher s centrem v Šoproni, středoslovenský Báňský měl německé městské i slovenské venkovské sbory a východoslovenský Potiský distrikt měl centrum v Prešově. Postupně se utvářejících seniorátů měla reformovaná církev přes 40, luterských seniorátů bylo 30-35.

Předtoleranční, utajovaná, evangelická církev v českých i rakouských zemích stála na laicích, což zde ale - na rozdíl od uherské tradice - byla nutná nezbytnost. Potoleranční doba znamenala zinstitučtění se silnou orientací na kazatele. Sevřením do čtyř stěn se v českých zemích postupně ztrácel i kontakt s národem. Důrazem na reformační helvetské a augsburské vyznání se evangelící stávali téměř až jakoby cizinci ve vlastní zemi.

Obě tolerované církve zde také měly čtyřstupňové zřízení. Těšínská luterská konsistoř byla od roku 1785 pro obě evangelické církve přesunuta do Vídně, kde pracovala již jak luterská, tak reformovaná sekce, a to se společným katolickým předsedou. Členové konsistoře byli jmenováni panovníkem. Od 1. ledna 1784 se ustavily evangelické superintendentury. Pro české země vždy česká a moravská, zvlášť pro každé vyznání, pro Rakouské země dvě luterské (Hornorakouská a Vídeňská) a jedna reformovaná. Superintendenti byli jmenováni konsistoří.

Koncem roku 1784 došlo i k rozčlenění superintendentur na senioráty. V Čechách vzniklo po 3 seniorátech h.v. i a.v., na Moravě a ve Slezsku 3 senioráty a.v. a 2 h.v., v Rakousku měla Hornorakouská superintence a.v. posléze 2 senioráty a Vídeňská a.v. postupně 4, kdežto Vídeňská superintendence h.v. se na senioráty nedělila. Seniory vybíral superintendent a potvrzovala je místní vrchnost. Toleranční ´faráře´ (pastory) si sice volily místní sbory, ale potvrzovalo je zemské gubernium. Tak byly potoleranční evangelické církve v českých a rakouských zemích po celých následujících 80 let plně pod kontrolou státu.