Šoproňské artikuly 1681

Slovensko bylo na začátku 16. století již několik set let součástí Uherského království. Poté, co roku 906 podlehla Velká Morava uherskému náporu, připadlo Slovensko následně k Uhrám. Nástup reformace se po bitvě u Moháče (1526) více méně časově shoduje, na základě jagelonsko-habsburské smlouvy, s nástupem Habsburků také na uherský trůn. Reformační myšlenky, podporovány městy i šlechtou, si během 16. století získaly na 90 procent obyvatel Horní země, jak bylo území Slovenska, coby součást Koruny svatoštěpánské, po celý středověk nazýváno. 

Po Slovensku se rozšířila především luterská reformace, kdežto na jihu Slovenska a v ´dolních´ Uhrách se prosadila švýcarská, reformovaná, verze. Lutherovy myšlenky nacházely nejdříve odezvu ve městech se silnou německou většinou na východě ve Spiši a v hornických městech středního Slovenska, kde byly silné hospodářské i kulturní vazby do německých oblastí. 

Svou roli při šíření reformace sehrálo v prvním období také zdecimování církevní hierarchie při moháčské bitvě. Osmanská říše právě obsadila převážnou část vlastních, dolních, Uher; Budín padl roku 1541. Ferdinand I. potřeboval podporu šlechty i měst, a to nejen proti tureckému tlaku, ale i ve sporu o vládu s Janem Zápolským, takže jeho nucená benevolence nechtě přispívala k šíření reformace.

V Turky obsazené části Uher se po dobu osmanské vlády, bez ´protireformačního´ omezování, rozšířilo reformované vyznání. Sedmihradsko, pod osmanskou ochranou relativně svobodné, se silnou německou luterskou (a.v.) menšinou, se pod vládou sedmihradských evangelických reformovaných (h.v.) knížat stalo v 17. století oblastí plné náboženské tolerance (reformovaní, luteráni, antitrinitáři, katolíci, i tolerovaní pravoslavní Rumuni) uzákoněné Tordským ediktem (1568) knížete Jana Zápolského. 

Právě nápor Osmanské říše odlišuje do značné míry osudy reformace na Slovensku od vývoje v českých a rakouských zemích. Protireformační úsilí se křížilo s nutností účinně odolávat tureckým útokům během 16. i 17. století. ´Horní Uhry´ se také po celé toto období opakovaně stávaly oporou při protestantských stavovských povstáních, která měla většinou původ v Sedmihradsku. Důsledkem byla relativně široká svoboda vyznání na Slovensku ve srovnání se stavem v západní části habsburské vlády. 

Stálý turecký tlak znamenal, že hlavním, sídelním i korunovačním městem ´zbytkových královských Uher´ se stala roku 1536 na dvě století Bratislava (tehdejší Prešpurk), stejně jako sídlem ostřihomského arcibiskupa byla od roku 1543 Trnava. V horních Uhrách se také usazuje řada uherských šlechtických rodů, které postupně z větší části přijaly reformaci a staly se její oporou. 

Postup reformace zaštiťovalo Augsburské vyznání (1530). Šaryšské články zformulované roku 1540 v Bardějově a přijaté roku 1546 na regionální synodě v Prešově byly roku 1549 základem pro vyznání pěti východoslovenských měst, Confessio (vyznání) Pentapolitana. Sedm hornických měst středního Slovenska přijalo na synodě v Kremnici 6. prosince 1559 Confessio Montana či Heptapolitana. V říjnu 1569 přijala synoda pro 24 spišských měst Confessio Scepusiana. Naopak synody v Tarcale roku 1562 a především v Debrecíně roku 1567 rozhodly o příklonu jižních oblastí k reformovanému vyznání, na základě vlivu spisů Theodora Bezy a přijetím Confessio helvetica posterior (1566). 

Tato vyznání byla i na Slovensku, za panování Maxmiliána II., tolerována na základě říšského Augsburského smíru z roku 1555 (Cuius regio, eius religio – Kdo vládne, ten určuje víru) a stávala se tak základem pro formující se správu jednotlivých reformačních oblastí, pozdějších seniorátů. Kolem roku 1570 existovalo na Slovensku cca 900 protestantských sborů. S nástupem Rudolfa II. postupně, i zde se zapojením nedávno (1540) vzniklého jezuitského řádu, nastupuje protireformace. Její tlak se viditelně ukázal, když byl roku 1604 zabrán evangelíkům košický dóm ve prospěch jagerské kapituly, která roku 1593 přesídlila před dalším tureckým postupem z Egeru do Košic. 

Následovalo první ze stavovských povstání. Během dvou let obsadil Štěpán Bočkaj (1557-1606) mimo Bratislavu celé slovenské území. Vídeňský mír v červnu 1606 zajistil náboženskou svobodu šlechtě i městům, a když uzavřel Matyáš Habsburský v listopadu 1606 také mír s Turky, otevřela se cesta pro dokončení církevní evangelické správy, za palatina (´sněmem voleného místodržitele´) Jiřího Thurzo. 

V lednu 1608 na uherském sněmu v Bratislavě evangelíci získali Matyášův souhlas k uzákonění svobody vyznání pro šlechtu a města, která byla rozšířena i na poddané. Na sněmu vznikla i Matyášem domluvená konfederace s rakouskými a moravskými evangelickými stavy, jež vedla přes ´libeňský smír´ mezi Matyášem a Rudolfem v červnu k Matyášově korunovaci uherským králem v listopadu 1608. 

Mezitím byla na poradě v Martině v březnu 1608, na návrh seniora Eliáše Lány (~1570-1618), vedle Augsburského vyznání přijata jako další závazné vyjádření obsahu reformačně vyznávané víry Kniha svornosti (Liber concordiae, 1580). Následně se 28.-30. března 1610 na synodě v Žilině věroučně a organizačně ustavila evangelická církev – přijetím církevního řádu, ´16 zákonných článků´, a vytvořením tří evangelických superintendencí pro západ a střed Slovenska. Nato se obdobně na synodě ve Spišském Podhradí v lednu 1614 ustavily ještě další dvě superintendence pro oblast Spiše a Šaryše. 

Jako odpověď na protireformační úsilí v Trnavě sídlících arcibiskupů a působení jezuitského řádu proběhlo v letech 1619-1621 povstání dalšího sedmihradského šlechtice Gábora Bethlena (1580-1629) ukončené mírem s Ferdinandem II. v Mikulově v lednu 1622. Mírová smlouva zaručovala rozsah svobody vyznání z roku 1608 přesto, že uherské evangelické stavy na sněmu v Banské Bystrici v létě 1620 přistoupily ke konfederaci českých a rakouských stavů. Tento rozsah náboženských svobod zaručoval, po řadě vojenských akcí, i mír uzavřený sedmihradským knížetem Jiřím Rakoczim v Linci v roce 1645 s Ferdinandem III., třebaže bylo evangelíkům ze čtyř stovek kostelů zabraných během probíhající protireformace vráceno jen cca 90. 

Přesto probíhala protireformace na Slovensku v mnohem mírnějším režimu než v českých zemích po porážce stavovského povstání v roce 1620. Převážně na západním Slovensku našly už během třicetileté války útočiště nejspíš desetitisíce evangelíků hlavně z Moravy, jak novoutrakvistů, tak členů Jednoty bratrské, kteří vytvořili ve slovensko-moravském pohraničí i řadu ´exulantských´ českých sborů. 

Nepochybně proto, že Jiří Třanovský (1592-1637) sestavil soubor cca 400 písní s texty v češtině Bible kralické, který vydal v Levoči roku 1636 jako ´Citharu sanctorum´, stala se čeština (´kraličtina´) pro další staletí liturgickým jazykem slovenských evangelíků; podporovaná i následnými Hallskými (1722, 1745, 1766) a už potolerančními Prešpurskými reedicemi třetího vydání Bible kralické z roku 1613. V rámci luterské evangelické církve byla ´Kralická´ užívána do poloviny 20. století. K tomuto fenomenu přispěli nepochybně i čeští a moravští exulanti 17. století. 

Vzápětí po Třicetileté válce čelily Horní Uhry dalšímu náporu Osmanské říše. Přes porážku Turků však nevýhodný ´hanebný mír´ uzavřený roku 1664, který potvrzoval největší územní rozsah turecké říše v Evropě, vyvolal následně odpor uherské šlechty, který vyústil do spiknutí nazvaného podle předního ze spiklenců, palatina a katolíka, Františka Wesselenyiho (1605-1667). 

Když bylo spiknutí roku 1669 odhaleno a jeho představitelé, většinou z řad katolické, ale nejen, šlechty potrestáni, využil Leopold I. situace k upevnění absolutistické vlády také v Uhrách a současně k nejintenzivnějšímu období masivní protireformace (´desetiletí poroby´ 1671-1681). 

Císař (1657-1705) Leopold I. roku 1671 zrušil uherskou zemskou ústavu, protestantská města a vesnice byla obsazena vojskem (tzv. ´salva guardia´). Tímto nátlakem bylo na 70 tisíc evangelíků přinuceno ke konverzi, postupně byly oběma reformačním směrům odebrány stovky kostelů a zdecimováno duchovenstvo. Bratislavské soudy v září 1673 a v březnu 1674, za předsednictví ostřihomského arcibiskupa, neprávem obvinily cca 700 luterských i reformovaných farářů a učitelů z vlastizrady za údajnou podporu Wesselenyiho spiknutí. Většinu z nich donutily podepsat reverz, kterým se vzdávají úřadu, a následně buď konvertovat nebo odejít do exilu. Stovka těch, kteří to odmítli, byla uvězněna a desítky z nich skončily na galejích. 

Odpovědí bylo povstání sedmihradského knížete, podporovaného Turky, Imricha Tökölyho, který do roku 1683 ovládl celou Horní zemi. Tím byl Leopold I. donucen k ústupu a svolal roku 1681 do Šoproně, na severozápadě Uher, sněm, který obnovil jak politické tak náboženské svobody. Byla obnovena privilegia uherských stavů včetně úřadu palatina, zrušena protireformační nařízení z roku 1671 a hlavně - potvrzena platnost Vídeňského míru z roku 1606, zajišťující svobodu vyznání. 

Sněmovních 82 usnesení, Šoproňské artikuly, ze 30. prosince 1681 formulují náboženské svobody ve dvou paragrafech. Článek 25 zaručuje možnost, za přesně stanovených podmínek, postavit nové dřevěné evangelické artikulární kostely v královských městech a po dvou v každé župě, kterých nakonec bylo po vleklých jednáních postaveno 38, z nichž se dodnes zachovalo pět. Článek 26 sice stanovoval vrátit protestantům zabrané kostely, ovšem s výhradou ´pokud mezitím nebyly nově katolicky vysvěceny´. Tato formulace znemožnila vrácení vpodstatě všech téměř devíti set zkonfiskovaných evangelických kostelů. 

Když byla osmanská vojska před Vídní v září 1683 poražena spojenými silami pod vedením polského krále Jana Sobieského, a tím zastaven další turecký postup na západ, předznamenalo to zároveň i postupné doznívání Tökölyho povstání. Krvavou tečkou se stala jakási obdoba pražské staroměstské exekuce z roku 1621, tzv. ´prešovská jatka´, kdy bylo po krutém zmučení odpraveno během roku 1687 postupně 24 měšťanů a drobných šlechticů. 

Naopak v Prešově působilo, jako vysoká škola pro celou Horní zemi, Prešovské collegium, založené stavy v roce 1665 coby protiváha katolické univerzity v Trnavě; vedle evangelických lyceí v Bratislavě (1606), Levoči (1696) a Kežmaroku (1777). S mnoha omezeními a několikerým nuceným přerušením výuky v předtolerančním období, a poté, v 19. století jako ceněné teologické učiliště, vzdělávalo prešovské ´collegium´ generace luterských kazatelů až do začátku 20. století. 

Další vlnu absolutistických a protireformačních snah přinesla Leopoldova nařízení v roce 1701, která vyvolala poslední ze stavovských povstání (1703-1711) pod vedením Františka II. Rákoczi. Povstání skončilo v květnu 1711 kompromisním Szatmárským mírem, který vnesl protireformační snahy i do Sedmihrad. 

Během povstání se v dubnu 1707 uskutečnila v Ružomberku důležitá synoda, na níž se evangelická církev nově zorganizovala s výhledem, jak čelit protireformaci a také příklonem k osobní pietistické zbožnosti, podporované i předtolerančními vydáními Hallské bible. Bohoslužebná agenda, vydaná roku 1713 Danielem Krmanem, provázela luterskou liturgii dalšími desetiletími, přes nová omezení svobody vyznání za Karla VI. v období 1731-1734 (Resolutio Carolina), až po toleranční dobu. 

Ukončení osmanského záboru znamenalo, že Slovensko jako Horní země přestalo být středem dění. Centrum se posunulo na jih do centrálních částí Uher, kde na nyní ´osvobozeném´ území paradoxně stále působily sbory obou evangelických církví. Naopak - v Horní zemi se postupně zvyšoval podíl Slováků. 

Toleranční patent Josefa II. je pro Slovensko, a celé Uhry, datován 25. října 1781. Na rozdíl od českých a rakouských zemí ´uherský´ patent jen potvrzoval, rozšiřoval a upravoval, byť omezovanou a leckdy nedodržovanou, svobodu vyznání na základě ustanovení z let 1608 a 1681. Obě evangelické církve v Uhrách se zkonsolidovaly na základě historických superintendencí, čtyř reformovaných a čtyř luterských, v hranicích distriktů z období Karla VI.

Na území Slovenska zlegalizoval existenci dosavadních 122 luterských sborů. Už krátce po roce 1781 se bohoslužby konaly na 435 místech. Byla postavena řada nových kostelů, byť nuceně bez věží, a opraveny starší, také i ty které na obsazených územích drželi evangelíci už před vyhlášením tolerance. Do roku 1808 přibylo dalších více než 150 sborů v místech, kde se prohlásilo sto rodin jako evangelické, když i Leopold II. na sněmu v Bratislavě roku 1790 právně, sněmovním článkem 26, zabezpečil svobodu vyznání na principech Tolerančního patentu. 

Téměř okamžitě po Tolerančním patentu reagovali jak slovenští luteráni, o to více maďarští reformovaní, především ze Šaryšského Potoka, na základě ustanovení ´českých´ patentů požadujících ´opatřit si duchovní z dědičných habsburských zemí´, nezištnou a obětavou službou desítek kazatelů, kteří odešli působit do Čech a na Moravu, kde jako první potoleranční kazatelská generace pomáhali utvářet z předtolerančních utajených společenství toleranční evangelické sbory. 

Od začátku 19. století je na Slovensku latina postupně nahrazována maďarštinou coby úředním jazykem. Zavádění maďarštiny do škol a maďarizační snahy i uvnitř evangelické církve a.v. projevující se během první poloviny 19. století vyvolaly opačnou odezvu mezi slovenskou evangelickou inteligencí (Pavel Josef Šafařík, Ludovít Štúr, Ján Kollár, Michal M. Hodža, Miloslav Hurban …), která měla velký podíl na národním obrození a ovlivnila i vznik spisovné slovenštiny na základě středoslovenských nářečí, byť evangelická církev představovala zhruba jen šestinu slovenského obyvatelstva. 

Revoluční léta 1848 až 1849 maďarizační snahy vposledu utužila. Uherský sněm v dubnu 1848 sice přijal zákon o zrovnoprávnění církví a náboženské svobodě, ale uznával jediný, ´uherský politický národ´. Slováci se proto k radikálnímu maďarskému postupu pod vedením Lajoše Kossutha nepřidali a vsadili na ´přízeň vídeňské vlády´, která se ale nakonec opřela o konzervativní část uherské šlechty. 

Když chtěl Císařský patent z 1. září 1859 na území Uherského království zvnějšku nastavit správu i územní členění evangelických církví tak, aby byly evangelické sbory vymaněny z vlivu uhersky orientovaných šlechtických patronů, vyvolal tím napětí a několikaleté rozdělení uvnitř luterské církve paradoxně právě kvůli zásahu státu. 

Po rakousko-uherském vyrovnání (1867), kterým se svým způsobem naplnila staletá touha oné řady stavovských povstání - ve své době vedených ovšem ideou svobody vyznání, nikoli národnostně -, byl Císařský patent anulován a obnoveno sněmovní rozhodnutí z roku 1848 o zrovnoprávnění církví a svobodě vyznání. 

V dalších desetiletích pokračovaly maďarizační snahy znásobeně – roku 1874 byla zrušena poslední tři slovenská gymnazia, v roce 1875 uzavřena Matice slovenská. Roku 1893 byly, na základě usnesení synody v Pešti (1890-1891), severojižně upraveny i hranice distriktů církve a.v. v Uhrách zabraňující početní převaze Slováků v dosavadních distriktech zřízených na území Horní země nařízením Karla VI. Silná vlna vystěhovalectví do Ameriky koncem 19. století znamenala snížení počtu členů luterské církve na Slovensku na cca 400 tisíc, asi osminu obyvatelstva. 

Po vzniku Československa změnily slovenské dějiny směr staleté orientace z jižního na západní směřování. Na základě memoranda z ledna 1919 byla ustavena Generální rada luterské církve a vznikly dva církevní distrikty. Na synodě v Trenčianských Teplicích se v lednu 1921 ustavila samostatná Evangelická církev a.v. na Slovensku (ECAV), která měla ve 310 sborech necelých 400 tisíc členů, cca 13 % obyvatel Slovenska. Zároveň byla schválena církevní ústava, kterou československá vláda potvrdila v květnu 1922. Roku 1919 byla v Bratislavě založena evangelická teologická akademie navazující na lyceum založené roku 1606. 

Se vznikem Slovenského štátu se v období 1939-1945 z nacionálních důvodů oddělilo od ECAV cca 50 německojazyčných sborů s 50 tisíci členy a vytvořilo samostatnou Německou evangelickou a.v. církev. Většina jejích členů byla po roce 1945 s celou německou komunitou nuceně ´odsunuta´. Naopak většinová slovenská část církve stála v opozici vůči fašizujícímu režimu coby ´nespolehlivý element´, kdy se nakonec tisíce příslušníků evangelické církve aktivně zapojily do SNP, včetně tří členů ilegální Slovenské národní rady i velitele povstalecké armády Rudolfa Viesta. 

Paradoxně stála ECAV, teď spolu s ostatními církvemi, ve vynucené opozici i během komunistického režimu (1948-1989) – po zákazu církevních škol, spolků, časopisů i diakonické služby, s omezováním činnosti církve i pronásledováním desítek farářů; třebaže v průběhu celého období se tlak režimu proměňoval. 

Po roce 1989 obnovila ECAV činnost v dřívějších oblastech. Mezitím byl v roce 1978 vydán ekumenický překlad Nového zákona, celá ekumenická Bible ve slovenštině vyšla roku 1999. Vydání Evanjelického spevníku v roce 1992 vpodstatě ukončuje ono staleté používání ´kraličtiny´. Bratislavská teologická akademie, po několikeré obměně, když byla v letech 1953-1961 i odsunutá do Modrej, byla roku 1990 jako Evanjelická bohoslovecká fakulta inkorporována do Univerzity Komenského. 

V současnosti pracuje ECAV ve dvou distriktech, Západním s osmi senioráty a Východním se šesti, ve více než 300 sborů. Hlásí se k ní cca 290 tisíc členů, přes 5 % obyvatel. 

Odlišně se vyvíjely osudy Reformované evangelické církve, většinově maďarské, na jihu Slovenska a na Podkarpatské Rusi. V celém meziválečném období, kdy byla rozdělena do tří distriktů a tvořilo ji přes 400 sborů a cca 200 tisíc členů, nezískala uznání státem. Po poválečném přesunu maďarského obyvatelstva do Maďarska a do českých zemí a po oddělení Podkarpatské Rusi měla Reformovaná kresťanská cirkev na Slovensku cca 115 tisíc členů. 

V současnosti je rozdělena na 9 diecezí, z toho jsou dvě slovenské, má cca 85 tisíc členů ve 204 sborech. Po roce 1945 její faráři studovali na pražské evangelické fakultě, roku 1994 vznikla Evangelická teologická fakulta na maďarskojazyčné univerzitě v Komárně.