Německá evangelická církev (DEK) 1919

Po Tolerančním patentu se  v Čechách  ustavily jen 2 německy hovořící sbory – v Habřině u Úštěka (1784) a v Heřmanových Sejfech v Krkonoších (1783). V období do Protestantského patentu přibyly další tři – Jablonec nad Nisou (1820), Liberec (1850) a Podmokly u Děčína (1852).

Kromě toho existovaly po celou dobu i za vlády Habsburků 3 evangelické sbory na Ašsku již z období reformace. Nejstarší je, dodnes nepřetržitě existující, sbor v Aši (cca 1550), o něco ´ mladší´  (založené cca 1560) byly sbory v Podhradí a v Hranicích (Rossbach), které se počtem svých členů staly po Tolerančním patentu samostatnou Ašskou superintendencí a.v. Roku 1834 k nim přibyl ´potoleranční´ sbor v Plesné.

V roce 1861 byla česká luterská superintendence transformována a vytvořeny jen dva senioráty, západní německý a východní český, oba po 12 sborech. V období po 1. Vatikánském koncilu (1871), na základě hnutí ´Los von Rom´ v Německu, které se rozšířilo i k nám, se v západních a severních Čechách ustavovaly četné další německojazyčné sbory.

Proti 5 českojazyčným luterským sborům vzniklým v Čechách od Protestantského patentu (1861) se ustavilo 30 sborů německojazyčných s množstvím filiálních sborů a kazatelských stanic, takže v roce 1900 se česká luterská superintendence rozdělila na Západní německojazyčnou a Východní českojazyčnou. V roce 1913 měla Západní superintendence 33 sborů ve třech seniorátech. Východní, bez dělení na senioráty, tvořilo 15 sborů.

Na Moravě  vznikly 3 německojazyčné toleranční sbory – hned roku 1781 v Suchdole, 1782 v Křišťanovicích u Bruntálu a roku 1785 v Olomouci. V roce 1782 se ustavil také unionovaný (a.v.  i  h.v.) sbor v Brně. V potolerančním období vznikly další 2 německy mluvící sbory a.v. – roku 1824 v Jihlavě a roku 1848 v Šumperku.

K 1. lednu 1784 byla ustavena Moravsko-slezská superintendence a.v. a koncem tohoto roku i její 3 senioráty. Brněnský byl smíšený, s německojazyčnými i českojazyčnými sbory, Suchdolský tvořily převážně české sbory, zatímco Slezský seniorát měl sbory jak české a německé, tak i polskojazyčné. V roce 1913 měla Moravsko-slezská superintendence 45 sborů, z toho Brněnský seniorát 9 sborů (5 německojazyčných), Suchdolský 12 (2 německojazyčné) a Slezský 24 sborů (12 polskojazyčných, 8 převážně německojazyčných a 4 spíše českojazyčné).

Vpodstatě všechny německojazyčné sbory v Čechách i na Moravě byly luterské. Jako reformované (h.v.) se ustavilo toleranční společenství v Čenkovicích (1783), zahrnuté jako kazatelská stanice do reformovaného sboru v Horní Čermné. Až o století později vznikl reformovaný německojazyčný sbor ve Spáleném u Bruntálu (1888) a jako kazatelská stanice uniovaného sboru v Brně společenství v Mikulově (1905), profilující se po roce 1919 jako reformované.

Německy mluvící evangelické sbory luterské (a.v.) i reformované (h.v.) církve na území Československé republiky se po vzniku Českobratrské církve evangelické (na Generálním sněmu v prosinci 1918) také oddělily od evangelických církví a.v. a h.v. v dřívějším Rakousku a na církevním sněmu 26. října 1919 v Trnovanech (německy Turn, dnes součást Teplic) vytvořily ´Německou evangelickou církev (Deutsche Evangelische Kirche, DEK) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku´.

Církev přijala Augsburské vyznání (1530), které však nebylo uvedeno v názvu církve, neboť DEK přijala do svého společenství i nečetné německé reformované sbory (Čenkovice, Spálené u Bruntálu ...). Sídlem církevního prezidenta Dr Ericha Wehrenfenniga (1872-1968) byl Jablonec nad Nisou. DEK byla uznána československým státem k 1. březnu 1920. Na 2. církevním sněmu (Kirchentagu), 5.-7. prosince 1920 v Trnovanech, bylo přijato Církevní zřízení (Kirchenverfassung), které bylo státem potvrzeno k 1. únoru 1923.

DEK se dělila na šest seniorátů (Ašský, Západočeský, Středočeský, Východočeský, Moravský a Slezský). Při vzniku v roce 1919 ji vytvořilo necelých 60 sborů, v meziválečném období vznikaly další. Roku 1944 DEK tvořilo vedle 70 sborů také 28 filiálních sborů a 120 kazatelských stanic. V roce 1930 měla DEK přes 130 tisíc členů, v tom asi 6 tisíc bylo národnosti české nebo slovenské a 3 tisíce polské; roku 1944 přesáhl počet členů 156 tisíc.

Třetí církevní sněm, 26.-30. září 1926 v Jablonci, sice odmítl vstup DEK do Svazu evangelických církví v Československu, ale nechal  tuto možnost pro budoucnost otevřenou. Další církevní sněm, 23.-26. dubna 1933 v Jablonci, jednal již pod tlakem, když i někteří faráři se přidali k ´Německým křesťanům v Říši´ a podporovali nacismus, ale jiní byli naopak ve spojení s Vyznávající církví v Německu a synod žádné veřejné prohlášení nepřijal. V Jablonci jednal i poslední církevní sněm, 30. srpna - 1. září 1940, až dva roky po záboru Sudet. Církev byla přejmenována na ´DEK v Sudetech a Protektorátě´ a byla inkorporována do Říšské církve a.v.

Německá evangelická církev  přestala existovat po roce 1945 odsunem Němců. Podle retroaktivního těsně ´poúnorového´ zákona ze 6. května 1948 se tak právně stalo již ke 4. květnu 1945. Majetek DEK se dostal většinově do vlastnictví Církve československé husitské (také kostel v Jablonci nad Nisou, barevné foto), o něco více než čtvrtinu získala Českobratrská církev evangelická (např. Kristův kostel v Ostravě). Přitom vedení DEK v září 1945, a opakovaně na rozhraní let 1945 a 1946, dalo souhlas s připojením k ČCE. Ovšem Českobratrská církev evangelická se orientovala v dalším období na demokratické strany, kdežto Církev československá /husitská/ na KSČ.