Valdenští - Lyon 1177

Toto předreformační laické reformní hnutí má původ v jihofrancouzském Lyonu. Odvíjí se od příběhu bohatého lyonského kupce Valdése, jehož pozdější tradice znala jako Petra (cca 1368) a kterého zaujalo poselství evangelia natolik, že si nechal přeložit části Nového zákona do lidové provensálštiny.

Valdés (~1140-cca 1206) žil podle tradice v lyonské čtvrti Saint Nizier a patřil k vytvářející se a bohatnoucí městské třídě, která usiluje o nezávislost na feudální vrchností. To se mu ale po oslovení evangeliem otočilo; zaujala ho a oslovila evangelijní výzva k chudobě (Mt 19,21), která následně křesťana uvolní rozhlašovat dobré poselství, evangelium (L 10,9). Otevřel se mu i kristovský pohled na současnou hierarchickou církevní praxi. Zabezpečil manželku a dcery, zbavil se majetku a nejspíše roku 1177 se vydal úzkou cestou kazatele evangelia rámovanou Ježíšovým ´kázáním na hoře´.

Věrohodnost života a zvěstování evangelia je nedílně spjato s chudobou. Na tomto rozpoznání, že obojí, slovo a čin, zvěstovat i vzdát se bohatství ve prospěch potřebných, patří nedílně k sobě, se rychle šířilo laické hnutí, Lyonští chudí, nesené vědomím kristovské odpovědnosti za druhé. Dalším zdrojem pro pocestné kazatelství se stala Valdésovi i zkušenost s tehdejšími putujícími žakéři. Lyonský biskup ale novému společenství právo na kazatelskou činnost nepřiznal.

Se žádostí o povolení kázat neuspěli Lyonští chudí ani na 3. lateránském koncilu (1179), na kterém byl Valdés osobně přítomen. Církev nerozpoznala aktuální potřebu kazatelského programu, třebaže celý jih Francie ovládalo dualistické, a nejen tím ´kacířské´, hnutí albigenských.

Valdés přes výhrady a varování kázal dál a Lyonští chudí nechávali kázat, na rozdíl od albigenských, i ženy. Na koncilu v Lyonu (1180) zaznělo Valdésovo ´pravověrné´ vyznání víry, v jehož rámci nebyla chudoba viděna jako výslovný Kristův příkaz, ale jen jako pouhá Kristova rada, která nezavazuje celou církev.

Po roce 1181 byli Lyonští chudí z města vyhnáni a roku 1184 na koncilu ve Veroně exkomunikováni. S odkazem, že ´Boha je třeba poslouchat ne lidi´ (Sk 5,29), se rozptýlili po Languedocu. Valdenská chudoba je plně ve službách misijního zvěstování, Valdésovci chodí po dvou (M 6,7nn) v ideálu prvotní církve. Valdés je v dalších letech na cestách, s druhem Janem z Lyonu - a s evangeliem v srdci i na rtech. Umírá patrně v roce 1206 kdesi na jihu Francie.

Doposledka mu šlo o nezajištěné pocestné kazatelství v plné chudobě, nesené etikou Ježíšova kázání na hoře. Valdés se nevzdal víry v jedinou nedělitelnou církev potřebující nápravu. Přesto byli Lyonští chudí postupně zatlačováni ´do podzemí´, nuceni žít v utajenosti v horských oblastech Provence a Dauphiné. Zatím se také nedokázali vyvázat, pokud jde o eucharistii, z konsekrační podřízenosti oficiálních katolických kněží.

Ještě za Valdésova života se ale – dobrovolně, při uvážení všech vzájemných rozdílů – k hnutí připojily laické skupiny ze severu Itálie. Tito Lombardští chudí zdůrazňovali společenství, vzájemnou pomoc a úctu k tělesné práci – to, čím v severoitalských městech žili (Jan da Ronco). Postupně právě v lombardských městech vykrystalizuje rozdělení členů valdenské komunity na perfectos (dokonalé) a credentos (věřící). Perfecti jsou bezmajetní putující kazatelé, které credenti, žijící v manželství a živící se řemeslem, na venkově zemědělstvím, finančně podporovali a kteří nacházeli útočiště i ve valdenských městských ´pohostinských domech´, jež sloužili zároveň místní valdenské komunitě.

Lyonští a Lombardští chudí se propojují i proti tlaku kazatelského řádu Františka z Assissi, založeného roku 1209. Návrat k evangelijní chudobě totiž pro Valdenské není cestou k dokonalosti jen pro některé, zato jedinou cestou jak Kristovu církev znovu nasměrovat k poslušnosti svému Mistru (Mt 23,8), bez podřízení a kontroly soudobou církví.

Roku 1215 potvrzuje 4. lateránský koncil definitivně vyobcování Valdenských; umocňuje to svým prohlášením ´extra ecclesiam nulla salus – mimo církev není spásy´. Vyhlašuje i dogma o transsubstanciaci chleba a vína při eucharistii v tělo a krev Kristovu. Už jen valdenské odmítání přísahy je pro církev znamením kacířství.

I po poradě u Milána (před 1217) zůstávala nedořešena otázka ´konsekrace chleba a vína nehodným knězem´, i nakolik může eucharistii udělovat také osoba mimo katolické svěcení. V květnu 1218 na poradě u Bergama projednávají dvě šestice zástupců, Lyonských a Lombardských chudých, okruhy týkající se dalšího vývoje hnutí: způsob vedení celého valdenského společenství, rovnováhu mezi kázáním a prací (s odkazem na chudobu), pohled na křest a manželství – se stálým odkazem na nepodmíněnou Boží svobodu odvozenou z Písma. Lombardští tady uspěli v podstatné věci – hnutí se odklonilo od apoštolské posloupnosti. Nadále je to především postoj lombardské části hnutí, co táhne valdenské důrazy v dalších generacích.

Pro následující dvě staletí je charakteristické jak rozsáhlé rozšíření valdenského hnutí po značné části Evropy, tak inkviziční kampaně, které Valdenské opakovaně postihovaly. Lateránský koncil (1215) stanovil také povinnost každoroční zpovědi a velikonočního přijímání v příslušném farním kostele, navíc se zahušťuje síť farností. Na tomto základě sestavovali inkvizitoři seznamy podezřelých ´kacířů´ a protikacířské dotazníky. Roku 1252 bylo uznáno ´útrpné právo´ jako legitimní metoda výslechu obviněných z kacířství. ´Usvědčený´ kacíř byl upálen, jeho dům zbořen a majetek zabaven. Třetina konfiskovaného majetku připadla inkvizitorům, kterými se často stávali členové františkánského a dominikánského řádu.

Původní široké misijní působení Lyonských chudých (už koncem 12. století kážou Valdenští z Monpellier na severu Francie) zabrzdilo křižácké tažení proti albigenským (1208-1229). Přivtělení Languedocu k Francouzskému království (1271) a inkviziční snahy (již po roce 1230) zatlačují během 13. století Valdenské do podzemí. Po celé 14. století, po ´přenesení´ papežství do Avignonu roku 1309, jsou Valdenští vystaveni, na různých místech, jedné inkviziční vlně za druhou – jak v údolích francouzského Dauphine a italského Piemontu, tak v dalších oblastech, kde utajeně, ale organizovaně žijí a působí: Po celém Německu (Bavorsko, Švábsko, Durynsko, Sasko, Braniborsko, Pomořany), ale i v Polsku, ba Pobaltí, ve Slezsku, v českých zemích, na Slovensku, v Uhrách, Sedmihradsku, ale i v rakouských zemích a Švýcarsku, a také v jihoitalské Apulii. Tak to dosvědčují především inkviziční záznamy, ale občas i dochovaná korespondence mezi jednotlivými valdenskými oblastmi.

Během 13. století jsou stále ohniskem Valdenských lombardská města, kde se v relativně svobodném městském prostředí valdenské komunity rozvíjejí. Konají se zde, nebo v Provence, výroční generální valdenské kapituly, na kterých jsou často přítomni i zástupci Valdenských přicházející až z Německa, když se cestou snadno skryli mezi poutníky do Říma. Ve 14. století začínají tyto ´lombardské´ porady pocestných kazatelů se správci valdenských pohostinských domů řídnout.

Unikátně se dochovala korespondence mezi lombardskými a čtyřmi odpadlíky z Dolních Rakous z roku 1368, která vydává svědectví o vnitřní krizi valdenského hnutí po dvou staletích ´odboje´ - svědectví o oslabení naděje na vítězství evangelijní pře, totiž Kristova příkazu v chudobě zvěstovat evangelium. Misijní elán zmalátněl a hnutí se uzavírá do sebe. Valdenští se nadále šíří jen tradicí předávanou z generace na generaci. Jako základní ctnost je vnímáno zachovat věrnost zděděnému odkazu místo zvěstovat poselství, které je určeno bez rozdílu všem. Valdenští se spokojují s obranou svého menšinového postavení.

Přes toto svědectví zůstává Valdenství živé a z pohledu inkvizičních záznamů v době kolem roku 1390 rozšířené v rozsáhlé oblasti od Uher přes Polsko, Sasko, Bavorsko a Švábsko až do Švýcarska. Z tohoto území měli inkvizitoři informace o dvanácti významných valdenských mistrech či barbech (strýcích), jak byli až později, k roku 1451, nazýváni valdenští učitelé, protože ´jediný je váš Mistr – Učitel - Otec, ten nebeský´, a tak ´si nedávejte říkat Mistře´ (Mt 23,8-10).

První Valdenští v Čechách jsou Němci, kteří přišli s německou kolonizací jižních Čech koncem 13. století z Rakous. Roku 1318 vyzývá papežský přípis dva jihočeské šlechtice, aby účinně podpořili inkvizici. Kolem roku 1340 je jihočeský Bednárec plně valdenský až na ´rychtáře, lazebníka a ovčáka´. Roli zde hrál Jindřichův Hradec ležící na křižovatce cest na Prahu, Znojmo a do Bavorska, což umožňovalo putujícím valdenským učitelům pravidelně i třikrát ročně přicházet za místní komunitou sedláků a řemeslníků. V březnu 1340 získal Oldřich z Hradce papežský list s pověřením ke křižáckému tažení proti jihočeským ´kacířům´, který světské vrchnosti zajišťoval dvoutřetinový podíl na zkonfiskovaném majetku a po němž se vedle jihočeských žalářů dostali zatčení Valdenští i do vězení v Praze.

Ostatně arcibiskup (1344-1364) Arnošt z Pardubic zřídil v Praze stálý inkviziční soud. České království bylo tehdy, za Karla IV., tvrzí katolického pravověří a z Čech také pocházela i řada inkvizitorů. To všechno se ovšem stávalo podhoubím pro české reformační hnutí 15. století, s řadou důrazů navazujících po čtvrt tisíciletí na valdenské jihofrancouzské ´reformační´ vzepětí. Nejprve v teologii táborské církve, později i v přístupu Jednoty bratrské: Písmo coby jediná autorita, novozákonní apoštolská chudoba, odmítání přísahy a násilí a ovšem opuštění ´succesionis apostolicae - apoštolské posloupnosti´.

Táborská církev navázala kontakt s Valdenskými v Německu prostřednictvím Petra Payna, Mistra Engliše (1350, Anglie-1456). Valdenský pocestný kazatel Fridrich Reiser (~1402-1458) přijal roku 1431 ordinaci od Mikuláše z Pelhřimova. V letech cca 1428-1434 pobýval v Čechách, spolu s husitskou delegací se účastnil jednání na basilejském koncilu, kde se Prokop Holý Valdenských veřejně zastal.

Románští Valdenští uspořádali i sbírku na podporu husitů a do provensálštiny přeložili Husův traktát o manželství, napsaný během jeho kostnického uvěznění (1415). Vydali také přepracovanou Biskupcovu ´Confessione Taboritarum´ pod názvem ´Tresor e lume de fe - Poklad a světlo víry´, stejně jako o řadu desetiletí později přeložili a upravili tři bratrské katechismy Lukáše Pražského (~1460-1528).

Kolem roku 1480 se Valdenští z Braniborska a z Vídně usadili v Lanškrouně a kolem Fulneku. Během krátké doby se připojili k Jednotě bratrské a začíná se utvářet její německá větev. Lanškrounský kazatel Michael Weisse pro ně vydal roku 1531, už na začátku druhé, světové reformace, kancionál ´Ein New Gesengbuchlen´.

Při vlnách inkvizičního pronásledování byli Valdenští během 14. a 15. století decimováni. V kompaktním usídlení se i po kruté křížové výpravě v roce 1488 udrželi v horských údolích savojských Kottických Alp, mezi Piemontem a Provencí.

V této situaci se Valdenští, vzápětí po vystoupení Martina Luthera (1483-1546) a nástupu světové reformace, přiklonili na synodu (consilium generale) v Chanforan v roce 1532 pod vlivem Viléma Farella (1489-1565), rodáka z Dauphine, k reformované, ženevské, verzi reformace, byť vycházejí i z výsledků rozhovorů v Merindolu roku 1531, orientujících se na onom původně táborském Pokladu a světle víry. Současně se přičinili o vydání bible (1535), kterou - poprvé z původních jazyků - přeložil do francouzštiny Pierre Olivetan (~1506-1538), bratranec Jana Calvina (1509-1564), a které Valdenští financovali. Tato ´Olivetanova´ bible byla jakýmsi mezníkem při kodifikaci spisovné francouzštiny.

V předmluvě ke své Instituci z roku 1536 Jan Calvin obhajuje před francouzským králem Františkem I. šířící se reformační hnutí, kam zahrnuje vedle pozdějších hugenotů už i Valdenské, kteří nadále budou již sdílet osudy reformace, byť své souvěrce hledají a nalézají nejen u stoupenců světové reformace 16. století, ale i u představitelů jedné z větví reformace 15. století.

Dva valdenští kazatelé, barbové Daniel de Valence a Jean de Molines, kteří se účastnili koncilu v Chanforan, strávili v roce 1533 v centru Jednoty bratrské, na mladoboleslavském Karmeli, šest měsíců při společném jednání, zda a jak se obě hnutí napojí na široký soudobý reformační proud – včetně zvažování jak přijímat nová rozpoznání a důrazy, i zase přejně sdílet a nabízet vlastní podněty pro společenství víry a života.

Během 16. a 17. století se valdenství přetváří z pronásledovaného společenství ´chudých´ v součást protestantské reformace a sdílí spolu s ní i všechno omezování a postupně sílící netolerantní tlak protireformace.

Krutě se projevil v pohoří Luberon ve francouzské Provence, kde bylo roku 1540 odsouzeno 19 Valdenských k trestu upálením a nařízeno srovnat vesnici Mérindol se zemí.K masakru došlo až v dubnu 1545, kdy bylo zavražděno na tři tisíce lidí a zničeno přes 30 vesnic.

Naproti tomu Valdenští v Savojsku poté, co uznali svrchovanost savojských vévodů, získali již v červnu 1561 ´Mírem z Cavour´ smlouvu, ukončující pronásledování a zajišťující jim svobodu víry a omezené právo na bohoslužby, byť jen na vymezeném území. Období mezi lety 1561 a 1655 je zde tak pro Valdenské érou křehké náboženské tolerance, která byla stále porušována a omezována - jak vlivem jezuitských misií, tak politicky tlakem Francie.

Vévodský edikt z ledna 1655 nařizující buď přestoupit na katolictví, nebo odejít do exilu vyvrcholil v dubnu ´Piemontskými velikonocemi´, kdy savojské vojsko brutálně zavraždilo několik tisíc Valdenských. Když přeživší zahájili partyzánský odpor a po silné mezinárodní odezvě, kdy za Anglii intervenoval i lord protektor (1653-1658) Oliver Cromwell, byl savojský vévoda donucen v srpnu 1655 podepsat ´deklaraci milosti´.

Po zrušení Nantského ediktu ve Francii (1685) byli Valdenští, po nátlaku Ludvíka XIV. na savojského vévodu, také donuceni roku 1686 odejít do exilu ve Švýcarsku. Ten však trval pouze tři roky, neboť již v srpnu 1689 dokázala tisícovka Valdenských, pod vedením pastora Henri Arnauda s Janem Cavalierem, překonat Alpy, prorazit silnějšími savojskými a francouzskými vojenskými oddíly a vybojovat si cestu zpět. Následně, když Savojsko přešlo, během ´devítileté války´ (1688-1697), na stranu Anglie a Holandska, získali Valdenští od vévody Vittoria Amedea (1666-1732) náboženskou svobodu. Tento ´slavný návrat – Il Glorioso Rimpatrio´, jakési potvrzení staleté odolnosti valdenského hnutí, se stal symbolem nezdolné víry a odvážné naděje.

Nadále už nebyli Valdenští v Savojsku přímo pronásledováni, ale teprve Statuto Albertino, sardinsko-piemontská ústava krále Karla Alberta z března 1848, garantovala jak široká občanská práva, tak tolerovala ostatní vyznání vedle katolického. Valdenští mohli nadále už volně působit i mimo vymezené území jako Chiesa evangelica valdese (Valdenská evangelická církev). Postupně vznikají valdenské sbory a stavějí se kostely ve velkých městech - už roku 1853 v Turině, 1861 v Livornu, 1881 v Miláně a 1884 první valdenský kostel v Římě. Mezitím se Valdenští zapojili do všeitalského hnutí risorgimento, které bylo roku 1870 dovršeno vyhlášením sjednocené Itálie, jejíž první král Viktor Emanuel byl synem Karla Alberta.

Několik let po uvolnění vnějších poměrů se rozeběhla emigrace Valdenských do jižní Ameriky. V roce 1858 bylo v Uruguayi založeno současné centrum dnešní ´Valdenské evangelické církve River Plate´, která má dnes cca 50 tisíc členů v desítkách sborů v Uruguayi a v Argentině.

V roce 1855 byla v horském Torre Pellice, jihovýchodně od Turina, založena Valdenská teologická fakulta (Facolta Valdese di Teologia), která v období 1860-1921 sídlila ve Florencii. Od té doby působí, i pro ostatní protestantské církve, v Římě; sídlí na Piazza Cavour vedle tehdy (1911-1913) současně stavěného valdenského kostela.

Dokladem otevřenosti Valdenských navenek pro společnost jsou po 2. světové válce dva projekty pastora a teologa Tullio Vinaye (1909-1996). V roce 1951 založil v Prali, v horách nedaleko Turina, komunitní a vzdělávací středisko Agapé (Láska) jako symbol poválečného smíření. Jeho péčí vznikl v 60. letech i vzdělávací a sociální areál Monte degli Ulivi (Olivová hora) v Riesi na Sicilii, v tehdy chudém regionu s vlivem organizovaného zločinu. Obojí projekt dosvědčuje přesah původního Valdesova lyonského vystoupení.

Chiesa evangelica valdese (Valdenská evangelická církev) je členskou církví Světové asociace reformovaných církví (WARC) a Světové rady církví (WCC).

V roce 1979 stvrdil společný synod spojení Valdenské evangelické církve s početně menší Metodistickou evangelickou církví do Unie metodistických a valdenských sborů. Spojenou církev tvoří 170 sborů v Itálii a 7 ve Švýcarsku, celkem cca 30 tisíc členů. Logem valdenství je hořící svíce na svícnu a nápis: ´Lux lucet in tenebris – Světlo svítí do temnot´.