Sandoměřská dohoda 1570

V období nástupu německé a švýcarské reformace 16. století bylo Polsko již více než sto let propojeno dynastickou jagellonskou unií s Litevským velkoknížectvím. Polské království tvořilo Velkopolsko (s Hvězdnem a Poznaní), Malopolsko (s Krakovem), od Toruňského míru s Řádem německých rytířů v roce 1466 také západní, ´královské´ Prusko (s Gdaňskem). Mazovsko (s Varšavou) se stalo přímou součástí Polska vymřením zdejších Piastovců roku 1526. Současně se stal lénem polského království zbytek Pruska, když řádový velmistr Albrecht z rodu Hohenzollernů konvertoval v roce 1525 k Lutherovu typu reformace a převedl k němu i celou oblast řádu.

Slezsko bylo od 14. století trvalou součástí svazku pěti zemí Koruny české, a to až do Vratislavského míru v roce 1742, kdy připadlo k Pruskému království a nato sdílelo jeho vývoj až do roku 1945.

Právě Lutherova reformace se brzy rozšířila po západních a severních oblastech, především ve městech s německým obyvatelstvem, jen zčásti i na územích s vazbou na východní Prusko s polským obyvatelstvem. Král Zikmund I. Starý (1467-1548) vydal již roku 1523 ve velkopolské Toruni edikt zakazující v Polsku šíření Lutherových spisů a, když se v roce 1525 přihlásilo k reformaci město Gdaňsk, král tvrdě zasáhl.

Nicméně se reformace šířila rychle dál, postupně – hlavně po roce 1540 - i v reformované, Calvinově, verzi. Ta se zpočátku šířila především v Malopolsku a na Litvě, kde oslovila šlechtu, která na svých panstvích podporovala reformaci jak finančně, tak patronátním obsazováním farností kazateli sympatizujícími s reformačním postupem.

Situace v Polsku, a vůbec v celé polsko-litevské unii, byla specifická právě silnou pozicí šlechty, která teď navíc přijetím reformace využila možnost oslabit církevní strukturu ve svůj prospěch. Vlivem silného postavení šlechty postupně ochaboval i počáteční odpor krále Zikmunda I. Starého. Reformační myšlenky nepronikaly v Polsku mezi venkovské obyvatelstvo natolik, aby jimi byli poddaní i vnitřně získáni. Reformační vyznání jim převážně jen vnějšně určovala shora jejich místní vrchnost.

Zikmund II. August, jeho syn a poslední král z jagelonské dynastie, naopak na polském sněmu v Piotrkówě v roce 1555, kde měla evangelická šlechta drtivou převahu a usilovala získat náboženskou svobodu a dokonce vytvořit polskou celonárodní církev, vydal královský mandát dočasně zakazující světským soudům vykonávat rozsudky soudů církevních nad šlechtici obviněnými z kacířství. Mandát zabránil náboženské válce (obdobou Šmalkaldské osm let před tím v Německu), šlechta tak fakticky získala právní beztrestnost pro své evangelické vyznání.

O vzájemnou dohodu se snažily i jednotlivé větve reformace. Vedle stoupenců Luthera a Calvina nacházejí v roce 1548 ve Velkopolsku útočiště členové Jednoty bratrské při nucené emigraci z Čech, po vítězství katolických Habsburků v oné Šmalkaldské válce roku 1547.

Centrem Jednoty se stává Lešno s podporou šlechtického rodu Leszyńských a ve Velkopolsku vzniká během dalších desetiletí více než 50 bratrských sborů přízní místních šlechtických rodin. Roku 1558 ustavuje česká Jednota svou polskou část volbou Jiřího Izraele (~1505-1588) seniorem. Postupně získává Jednota i polské členy a do začátku 17. století se popolští. Zároveň se podílí na možnosti dohody s ostatními reformačními proudy, třebaže záměr vytvořit celopolskou evangelickou církev ukončilo úmrtí reformátora Jana Laského v roce 1560.

V roce 1569 na sněmu v Lublinu došlo k podstatné státoprávní události, když sněm rozhodl o transformaci dosavadní dynastické unie Polského království a Litevského velkoknížectví v unii reálnou. Rozhodnutím z 1. července 1569 se ustavila ´Rzeczpospolita Obojga Narodów - Republika obou národů´ se společným voleným panovníkem, parlamentem, měnou i zahraniční politikou. Dosavadní ´zlatá šlechtická svoboda´ se tak rozšířila na šlechtickou stavovskou monarchii, která po řadě peripetií a využíváním sněmovního ´liberum veto´ dospěje politicky nakonec až k budoucímu dělení Polska v roce 1795.

V reformační ´současnosti´ se prozatím jen odděluje, v letech 1562-1565, od reformovaných v Malopolsku společenství, které odmítá trojiční dogma. Tito antitrinitáři, nazývaní Polští bratři, které věroučně podepřel italský teolog Fausto Sozzini (1539-1604), vybudují v malopolském Rakówě své centrum včetně tiskárny a Akademie, založené roku 1602. Jejich existence a svobodné působení svědčí o široké náboženské svobodě, která byla v tomto období v rámci polsko-litevské unie celoevropsky unikátní.

Po řadě dvoustranných jednání a dlouhém úsilí byla na generálním evangelickém sněmu v dubnu 1570 v malopolské Sandoměři přijata dohoda o spolupráci luteránů, reformovaných a Jednoty bratrské – a to i přes trvající věroučné rozdíly. V březnu 1570 předcházela také dohoda reformovaných s luterány na Litvě. Antitrinitářští Polští bratři se ovšem do vzájemné úmluvy kvůli své radikálnosti nevešli.

Tato Sandoměřská dohoda, potvrzená 14. dubna 1570, zaručovala vzájemné respektování všech tří stran při zachování samostatnosti a na základě vlastní konfese. Zároveň se jednotlivé strany zavazovaly vystupovat ve sporech s katolickou církví jako jednotné evangelické společenství. Jednotu bratrskou zastupoval Šimon Theofil Turnovský (1544-1608), pozdější senior polské větve Jednoty (1587-1608).

Vedle této mezicírkevní dohody dosáhla reformace v Polsku svého vrcholu usnesením polského sněmu. Varšavská konfederace, schválená ´sejmem´ 28. ledna 1573, garantovala náboženskou toleranci a stejná práva pro šlechtu bez ohledu na vyznání po celé Polsko-litevské unii. Vznikla jako přímá reakce na srpnovou Bartolomějskou noc roku 1572, aby se předešlo podobnému krveprolití jako ve Francii. Listina výslovně zakazuje panovníkovi a dalším institucím kohokoli pronásledovat kvůli náboženskému přesvědčení. Také Articuli Henriciani, které byl povinen podepsat budoucí polský král před nástupem na trůn, obsahují zásady této úmluvy.

Přijetím Varšavské konfederace se tak koncem 16. století stalo Polsko útočištěm pro náboženské exulanty z mnoha evropských zemí, kdy se svobodně rozvíjela všechna reformační společenství – luterské, reformované, bratrské i antitrinitářské -, ale už se zároveň formovala protireformace. Jezuité začínají v Polsku působit v roce 1564; propojují zde rekatolizaci s národním, polským, programem, který postupně přivádí mladou šlechtickou generaci zpět ke katolictví. Evangelíci jsou tak i v této právně zajištěné situaci postupně už jen v menšinovém postavení a usilují především o zachovávání svobody vyznání.

Na základě Sandoměřské úmluvy se konaly společné generální synody všech tří evangelických církví – v Krakově roku 1573, Piotrkówě v roce 1578 a ve Wlodzislawi roku 1583. V sílící protireformaci docházelo k uzavírání, ba i k vypálení (Krakov 1587, Vilno 1591, Poznaň 1605) evangelických kostelů, takže další a zároveň poslední generální synod byl svolán do Toruně až po dvanácti letech.

Mezitím dospěl, brzy po vzniku Formule concordiae (1580), i mezi luterány v Polsku vývoj k vyvrcholení. Hlavním rozdílem bylo luterské pojetí eucharistie (consubstanciace), pro reformované a pro Jednotu bratrskou nepřijatelné. Rozpory se projevovaly i na onom toruňském, posledním ´ekumenickém´ sněmu v roce 1595. Luteráni, především z pruského Gdaňska a Toruně, odmítali kompromis a nakonec od Sandoměřské dohody odstoupili. Rozpad jednoty evangelických církví usnadnil protireformační postup katolíků v celé Rzeczpospolitě. Obě reformační strany nadále jednali samostatně, což postupně znamenalo ztrátu jejich politického vlivu.

Reformační hnutí ale vedlo v Polsku také k rozvoji jazyka a vzdělanosti. Luterská gymnazia založená v Toruni (1568) a Gdaňsku (1558) byla transformována na Akademie (1594, resp. 1580). Reformovaná gymnazia vznikla v Pinczówě (1551) a na Litvě ve Vilniusu (1584). Bratrské gymnazium se v Lešně zformovalo roku 1624 ze staršího učiliště z roku 1573, jako učitel (1628-36) a rektor (1636-1641) zde působil i Jan Amos Komenský.

Při gymnaziu v Pinczówě vznikl i první překlad bible z původních jazyků do polštiny. Tisk této Brestské bible vydané roku 1563 financoval litevský kníže Mikuláš Černý Radziwill (1500-1565). V roce 1572 vyšla Bible Nieświeska jako příspěvek Polských bratří, také přeložená z původních jazyků. Ekumenické vydání Gdaňské bible z roku 1632 hrálo důležitou roli pro polské evangelíky v následujícím protireformačním období. Tento překlad vzniklý ve Velkopolsku spoluprací reformovaných a Jednoty bratrské a vytištěný luterány, se stal v Polsku na další tři staletí standardním protestantským překladem. Bratrská tiskárna, přenesená z Kralic do Lešna po porážce stavovského povstání, tiskla desítky titulů v pěti jazycích.
Od roku 1628 byla polská, již popolštěná, větev Jednoty bratrské posílena druhým exilem z českých zemí. Vedle sebe působily a spolupracovaly obě větve. Česká kázání pokračovala v Lešně až do roku 1700. Polská větev Jednoty se už mezitím propojila s reformovanou církví (1627 v Kujavsku, 1634 v Malopolsku a na Litvě), byť s vlastními seniory.

Jezuité; ve spolupráci s královskou mocí a pomocí sítě jezuitských kolejí získávají mladou šlechtickou generaci bez hrubé síly, která charakterizuje protireformaci v habsburských zemích. Za Vasovců (1587-1668) získávala katolická hierarchie postupně zpět politickou moc. Evangelíci byli krok za krokem vytlačováni z veřejného a politického života.

Přesto Vladislav IV. Vasa svolal v srpnu 1645 k jednáním do Toruně jak katolíky, tak luterány, Jednotu bratrskou i reformované. Toto ´Colloquium charitativum´, snaha o náboženské usmíření všech dissidentů (všech náboženských vyznání), skončil teologicky i politicky neúspěchem. Byl to jeden z prvních pokusů o všeobecný náboženský dialog a - předběhl svou dobu.

Rodinné vazby Vasovců zavedly Polsko do konfliktu s jejich rodovým luterským Švédskem (1655-1660). Při této ´švédské potopě´ byli polští evangelíci, ne neprávem, obviňováni ze spolupráce s nepřátelskými ´jinověrci´. V odvetu bylo vypáleno koncem dubna 1656 i Lešno s centrem Jednoty bratrské. Ostatně vyhostit všechny jinověrce z Polska nařídil už dekretem ze 6. dubna 1654 Vasovec Jan II. Kazimír. Následky dopadly hlavně na radikální Polské bratry, kterým sněmovní rozhodnutí z července 1658 přikazuje do tří let opustit zemi. Odešli především do Sedmihradska, ale i do Pruska a Nizozemí. Jejich akademie v Rakowě byla nuceně zrušena už roku 1638.

Když polský sejm v roce 1668 rozhodl o zákazu konverze od katolictví, znamenalo to v praxi faktický konec Varšavské konfederace, konec období dřívější polské náboženské tolerance. Odpadnout od katolické víry bylo těžkým zločinem trestaným smrtí a konfiskací majetku. To vše se záměrem dále omezit reformační církve a upevnit katolické pozice.

Dohoda ´Amica complanatio´ (Přátelské narovnání) uzavřená v roce 1678 v Lešně mezi luterány a reformovanými se týkala spolupráce mezi oběma církvemi, společného užívání kostelů i organizace společných synodů. Byl to ale už jen opožděný a neúčinný pokus, jak čelit stále sílícímu tlaku protireformace.

Během jednodenního jednání sejmu 1. února 1717 nesměl nikdo z přítomných poslanců promluvit, aby se předešlo využití práva liberum veto. Sejm směl jen vyslechnout a přijmout připravený text dohody. Jednal pod nátlakem cara Petra I. během sporu polské šlechty s králem Augustem II. Silným. Kromě politických záležitostí přijal tento ´Tichý sněm´ řadu náboženských omezení.

Všichni nekatolíci, nejen protestanté, ztratili právo být voleni do parlamentu. V roce 1718 přišli i o možnost zastávat státní úřady a roku 1733 byl evangelíkům omezen i přístup k důstojnickým hodnostem. Tichý sejm zakázal také stavbu nových evangelických kostelů, oprava starých byla možná jen po předchozím povolení; dokonce se musely zbourat nové kostely postavené za švédské okupace. Bohoslužby bylo možné pořádat výhradně jen na registrovaných místech existujících sborů, různě je zakazován i zpěv.

Na jaře 1768 přijal sejm, zastrašený vměšováním carevny Kateřiny II. do polských záležitostí, naopak zákony zaručující evangelíkům nejen svobodu vyznání a právo stavět kostely, ale i občanská práva a přístup ke státním úřadům. To vyvolalo odpor polské katolické šlechty, vedlo k občanské válce a následnému trojímu dělení Polska mezi Rusko, Rakousko a Prusko v období 1772-1795.

V pruské části se evangelíci stali součástí luterského státu, který v roce 1701 získal suverenitu. Spolu se svými souvěrci ve Slezsku, kteří v té době patřili k Prusku od roku 1742 již půlstoletí, sdíleli až do roku 1918 osudy pruských evangelíků. Rakouská část, Halič a Bukovina, podléhala ustanovením Tolerančního patentu z roku 1781, dokud v roce 1918 nevzniklo opět svobodné Polsko.

Ruská část získala konečnou podobu po Vídeňském kongresu v roce 1815 s názvem Kongresové Polsko. Evangelíci tvořili ekonomicky vlivnou, i když menšinovou část obyvatelstva. Z několika desítek tisíc na začátku století se jejich počet díky industrializaci, urbanizaci i imigraci, z Pruska a Saska, zvýšil na cca 500 tisíc v roce 1897 (5% obyvatel Kongresovky). Většinu, přes 95% evangelíků tvořili luteráni, převážně Němci. Reformovaní si uchovali po celé období polský charakter jako drobná menšina 10-15 tisíc členů, kterou doplňovali reformované české sbory (Zelov, Lodž, Kučov) vzniklé přesídlením potomků českých exulantů ze slezských osad zakládaných ve Slezsku po roce 1742.

Zpočátku Rusko garantovalo ústavu tzv. Kongresovky i náboženskou svobodu, včetně podpory oné imigrace. V roce 1828 vznikly ve Varšavě i samostatné konsistoře obou evangelických církví. Polská povstání v letech 1830 a 1863 znamenala konec jakékoli samostatnosti, konsistoře nadále podléhaly úřadům v Petrohradě, ruština se stala úředním jazykem, byla zaváděna i ve školách, jakákoli misie byla zakázána, zato konverze k pravoslaví zvýhodňovala finančně i společensky. V letech 1914-1915, na začátku světové války, bylo cca 150 tisíc evangelických Němců, coby potencionální agenti nepřítele, deportováno do vnitrozemí Ruska (Povolží, Sibiř, Střední Asie).

V obnovené Polské republice tvořili po roce 1919 evangelíci, s asi 800 tisíci členů, menšinu necelých 3% obyvatelstva; 70% z nich byli Němci, převážně luteráni ve Velkopolsku a Pomoří, 30% tvořili Poláci, z většiny také luteráni především na Těšínsku, v Lodži a Varšavě. V roce 1939 měli protestantské církve cca 1 milion členů.

Největší protestantskou církví, v roce 1939 s cca 500 tisíci členy a centrem ve Varšavě, byla polská Evangelicko-augsburská církev se sbory převážně na území dřívější ruské Kongresovky a dalšími v polské části doposud rakouského Těšínska, jehož jižní část připadla Československu. V Pomoří a na Poznaňsku působila německojazyčná Evangelická unijní církev sdružující většinové luterány spolu s reformovanými, coby nástupnická církev evangelické církevní unie z roku 1817 v pruské části Polska.

Vedle menší polské Evangelicko-reformované církve s centry ve Varšavě a Vilniusu, s níž měli společnou konsistoř i české reformované sbory soustředěné kolem Zelova, pracovali v dřívějším ´rakouském Polsku´, v Haliči a na západě Volyně, dvě malé evangelické církve – luterská a reformovaná, do které patřila i skupina českých reformovaných sborů (Kupičov, Český Boratín, Michalovka a další), vzniklých v druhé polovině 19. století jak migrací z polského Zelova, tak na základě ekonomické emigrace z českých zemí.

Po obsazení Záolší, československé části Slezska, Polskem v září 1938 byla zdejší luterská církev již 7. listopadu připojena ke slezské diecezi Evangelicko-augsburské církve. Tato polskojazyčná církev byla po pouhých 11 měsících, po vypuknutí světové války, násilně inkorporována do říšské Evangelické církve a podřízena její vratislavské konsistoři. Většina polských farářů byla pozatýkána, třetina jich během války zahynula; v úřadě byli nahrazeni německými faráři; majetek církve byl zkonfiskován a bohoslužby povoleny výhradně v němčině.

Posunutím hranic Polska po ukončení II. světové války po roce 1945 o cca 200 km na západ znamenalo na východě ztrátu evangelických sborů, jak reformovaných tak luterských - na Litvě, v Bělorusku a na dnešní západní Ukrajině. Na západě a severu poválečné Polsko naopak zahrnuje dřívější německé oblasti - celé Slezsko, východní část Pomořanska, Východní Prusko, zčásti i Mazury. Spolu s téměř celou německou populací odtud byli odsunuti i luteráni, kteří představovali polovinu zasažených odsunem, cca přes 3,5 milionu. Majetek evangelických sborů byl zkonfiskován, kostely připadly katolické církvi, část objektů podlehla devastaci.

Čtyři desetiletí komunistického režimu byla pro protestantské církve složitým obdobím. Na jedné straně čelili evangelíci masivní dominanci katolické církve, na druhé straně čelila luterská církev zkratkovité rovnici luterán=Němec a společně čelili křesťané snahám státní bezpečnosti, které se jednalo o kontrolu nad církvemi a paradoxně leckdy využívala menšinovost evangelíků jako protiváhu k převažujícímu katolicismu. V 50. letech režim tvrdě zasahoval proti aktivním farářům, docházelo ke konfiskaci majetku, byly rušeny církevní školy a náboženské spolky.

Po změně režimu roku 1989 došlo ke konsolidaci vztahů mezi státem a církvemi. V současnosti má Evangelicko-augsburská církev cca 60 tisíc členů, 133 sborů a 186 kostelů v šesti diecézích (Těšínská, Katovická, Mazurská, Pomořsko-velkopolská, Varšavská, Vratislavská) s ústředím ve Varšavě, ale s centrem církevního života v Horním Slezsku, kde žije 70% členů. Evangelicko-reformovanou církev, která má jen 3200 členů, tvoří pouhých 9 sborů a 4 diasporní; kromě velkých měst (Lodž, Varšava, Vratislav, Krakov, Poznaň) jsou to také sbory v místech souvisejících s českou tradicí (Stroužné, Střelín, Zelov).