Rudolfovy majestáty 1609

Vedle ´českého´ majestátu vydal císař Rudolf v roce 1609 také majestát ´slezský´. Český majestát byl vydán ´na hradě našem Pražském ve čtvrtek po svatém Prokopu léta Páně tisícíhošestistéhodevátého ..´, tedy 9. července 1609. Majestát je dovršením snah všech reformačních větví českých evangelíků (církve podobojí, luteránů a Jednoty bratrské), jak je symbolizuje České vyznání, předložené v roce 1575 Rudolfovu otci, císaři Maxmiliánovi II. Zapsáním do zemských desek 22. července 1609 se stává zemským zákonem.

Majestát uzákonil náboženskou svobodu v Čechách, byť jen na několik příštích let. Čeští evangelíci využili sporu mezi císařem Rudolfem a jeho bratrem Matyášem. Vůdčími osobnostmi byli člen Jednoty bratrské Václav Budovec z Budova (1551-1621) a luterán Jindřich Matyáš Thurn (1567-1640), za podpory uznávaného velmože Petra Voka z Rožmberka (1539-1611).

Moravu, která byla už po desetiletí nábožensky podstatně svobodnější, od jara 1608 na základě spojenectví s moravskými, rakouskými a uherskými stavy a následně po uzavření ´libeňského smíru´ s bratrem Rudolfem, spravoval král Matyáš. Ten oficiálně potvrdil zdejší dlouhodobou náboženskou svobodu a pluralitu, což moravští evangelíci považovali za dostatečnou záruku garantovanou i zemským zřízením. Na rozdíl od Rudolfových majestátů, které zaručovaly svobodu vyznání i pro poddané, byly moravské záruky brány více jako stavovské privilegium evangelické šlechty a královských měst.

Sporu mezi Matyášem a Rudolfem využily obdobně i evangelické stavy v Rakousku, v čele s Georgem von Tschernemblem, a více než tři měsíce před českým majestátem získali od Matyáše obdobnou záruku v tzv. Matyášově resoluci z 19. března 1609.

Rudolf vyhlásil český Majestát ´k žádosti stavův podobojí, věrných a milých poddaných našich´, totiž těch ´pod obojí tělo a krev Pána Ježíše Krista přijímajících a k též konfesí /české/ se přiznávajících´.

Majestát konstatuje platnost ´i na budoucí časy´, do náboženské svobody je zahrnut ´stav panský, rytířský, také Pražané, Horníci a jiná města s lidmi poddannými jich´. Ani ´sedlský lid nemá přinucován býti´. Tímto záběrem oba majestáty podstatně rozšiřují svobodu vyznání (oproti pravidlu ´Cuius regio, eius et religio - Kdo vládne, ten určuje víru´), a to bylo tehdy v Evropě něco jedinečného. Ke katolickému ani k jinému vyznání nesmí být nikdo nucen. Majestát potvrzuje i neplatnost kompaktát. Jeho závaznost dotvrzuje ´pečeť naše císařská´ a zápis ´ve dsky zemské´.

Kromě podpisu císaře jsou podepsáni nejvyšší pražský purkrabí Adam ze Šternberka a Pavel Michna, druhý sekretář České kanceláře. Chybí tedy podpis kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, který jako přesvědčený tvrdý katolík a jeden z předních zastánců důsledné protireformace podepsat odmítl.

Nedílnou součástí Majestátu bylo ´Porovnání mezi stranou podjednou a podobojí´, dohoda mezi katolíky a evangelíky zaručující oběma stranám vzájemný respekt a řešící dosud sporné body. Katolické a protestantské stavy si takto navzájem zaručovaly, že si ve věcech víry nebudou překážet. Evangelické straně se podařilo katolickou menšinu (maximálně dvacetiprocentní) přesvědčit, že bude respektován dosavadní stav držby kostelů, a naopak bude možnost postavit nové. Vložením do zemských desek 5. září se Porovnání stalo zemským zákonem.

Evangelické stavy také převzaly dolní konsistoř a pražskou univerzitu a k jejich správě ustavily 10. října sbor třiceti ´defensorů´, když byl císař donucen přijmout 5. září ´Artykul o moci dání defensorům nad dolejší konsistoří a akademií Pražskou´. Tím se otevřela cesta svobodně organizovat církevní správu a školství.

Vedle toho uzavřely české a slezské protestantské stavy 13. července vzájemnou dohodu (konfederaci) o vzájemné pomoci pro případ ohrožení náboženské svobody - ´Conjunkcí se pány Slezany´.

Šest týdnů po vydání Majestátu pro České království z 9. července vydal císař pod tímto společným tlakem slezské luterské šlechtě 20. srpna ´Majestát pro Slezany´. Výnos zaručuje v celém Slezsku náboženskou svobodu pro vyznavače Augsburského vyznání a garantuje jim svobodně stavět nové kostely i školy; katoličtí preláti jsou vyňati z volby zemského hejtmana.

Dodržovat majestát je přikázáno ´našim nejvyšším a jiným úředníkům Horního i Dolního Slezska´. Každý, kdo by jeho ustanovení porušoval, bude označen jako rušitel míru. Císař se zavazuje, že ani on ani jeho nástupci nemohou v budoucnu nařídit nic, co by majestátu pro Slezsko odporovalo. V opačném případě takové nařízení ´nemá žádné moci míti´. Jen krátce platila ve Slezsku listina ´Revers´ Fridricha Falckého z 28. února 1620 rozšiřující náboženskou svobodu i na reformované (helvetské) vyznání.

Slezský majestát výslovně počítal s tím, že církevní statky jsou zahrnuty mezi statky královské. Český majestát toto ustanovení neobsahoval, a to se stalo sporným bodem, také v případu nově postavených evangelických kostelů v Broumově a v Hrobu u Teplic.

Na závěr pražských sněmovních jednání let 1609-1610 získaly české stavy ještě císařský výnos o nekonfiskování statků, Rudolfův závazek z 11. února 1610, že ´ani hrdelní zločin není důvodem ke konfiskaci majetku´. 

Ona platnost ´i na budoucí časy´, zaručovaná Majestátem, trvala tehdy pouhých 18 let. Po porážce českého stavovského povstání císař Ferdinand II. Majestát zrušil, listinu dal prostřihnout a císařskou pečeť spálit. Tzv. Obnovené zřízení zemské, v Čechách roku 1627, na Moravě 1628, uzákonilo katolickou církev jako jedinou povolenou. Složitá situace ve Slezsku novou rekatolizační vlnu sice během Třicetileté války oddalovala, nicméně ´slezský majestát´ ani zde, přes císařské Rudolfovo slovo, žádnou ´moc neměl´.