Matyášova resoluce 1609

Území dnešního Rakouska tvořily už na počátku reformačního období, ve chvíli vystoupení Martina Luthera roku 1517, historické habsburské země – s výjimkou církevního knížectví Salcbursko, které politicky zaniklo až roku 1805 ve změnách napoleonských válek, a území Burgenlandu patřícího historicky, až do rozpadu habsburské vlády v roce 1918, k Uhrám. Vorarlbersko, k roku 1523 z většiny pod habsburskou správou, bylo zasaženo reformovaným typem reformace ze sousedního Švýcarska.

Na rozdíl od českých zemí zasažených první vlnou, husitské utrakvistické, reformace o sto let dříve, které byly ovlivňovány myšlenkami luterské reformace z Německa postupně, se po habsburských zemích rozšířily Lutherovy reformační myšlenky podstatně rychleji - a to jak prostřednictvím obchodních a studentských styků, tak i mezi členy mnoha šlechtických rodů, z nichž se řada časem opět stala oporou katolické strany. 

Během několika let zasáhla luterská reformační vlna celé území současného Rakouska. Vídeňská univerzita vyhlásila roku 1520 papežskou bulu proti Lutherovi až na zákrok císaře Karla V. Přestože v lednu 1521 kázal ve Štěpánské katedrále Lutherův stoupenec Paul Speratus (1484-1551) a většina obyvatel Vídně se klonila k reformaci, mohli se Vídeňané v následujících desetiletích účastnit evangelických bohoslužeb jen v okolních dolnorakouských městech. 

Na rozdíl od Dolních Rakous se reformace mnohem výrazněji prosadila především v Horních Rakousích a Korutanech, také i v salcburském církevním knížectví, méně ve Štýrsku a Tyrolsku. Během první poloviny 16. století bylo však především luterským typem reformace většinově zasaženo celé Rakousko. Jak věroučné, tak ekonomické důvody vedly k selské válce (1525). 

Tyrolsko bylo zpočátku zároveň zasaženo radikálním reformačním hnutím novokřtěnců (Balthasar Hubmaier, +1528 Vídeň, Jakob Hutter, +1536 Innsbruck), které se sem rozšířilo ze Švýcarska a jižního Německa. Stovky novokřtěnců skončily na šibenici kvůli věroučné otázce opakování křtu v dospělosti. Desítky novokřtěnců byly popraveny také v Salzburském církevním knížectví. Hnutí, které odmítalo také přísahu, daně i službu ve zbrani, se relativně rychle přesunulo přes Salcbursko a obojí Rakousy na jih Moravy, kde byli ´hutterité´ do roku 1622 tolerováni a vytvořili i svéráznou habánskou kulturu. 

Reformační postoje a myšlenky byly roku 1530 zformulovány Filipem Melanchthonem (1497-1560) v Augsburském vyznání (AV). Jako o podstatných skutečnostech mluví AV o  sola gratia  (záchrana z Boží milosti, ne lidským úsilím),  sola fide  (záchrana jen vírou v Ježíše Krista, ne pro dobré skutky),  sola scriptura  (Bible jako jediný zdroj pro křesťanovu víru a život). Jako nebiblické AV hodnotí vysluhování podjednou, povinný celibát kněží, eucharistii coby opakování Kristovy oběti, půst, řeholní sliby i světskou moc církve. 

Ferdinand I. čelil během celého období své vlády (1521-1564) tlaku Osmanské říše, která roku 1529 poprvé oblehla Vídeň. I když Ferdinand podporoval katolickou stranu, byl zároveň nucen k ústupkům protestantským stavům. Třebaže Augsburský náboženský smír roku 1555 vychází z hesla ´Cuius regium, eius religium´ - ´kdo vládne, určuje vyznání´, zůstává pro habsburské země praxe dosazovat faráře na straně místních šlechticů. Navíc tehdy Ferdinand, proti vůli císařského bratra Karla V. i papeže, povolil pro rakouská území přijímání podobojí, liturgii v němčině i manželství farářů. Augsburský náboženský smír se nepřímo stává roznětkou skutečné konfesionalizace, neboť až nyní se protestantská strana začíná ustavovat jako samostatný církevní útvar. 

Maxmilianovi II. se podařilo rozdělit šlechtu a města v obojích Rakousích. Listinou Religionskonzession garantoval evangelické šlechtě augsburské vyznání – v Dolních Rakousích v srpnu 1568, v Horních Rakousích, kde měla reformace širší základnu, v prosinci 1568. Pro Dolní Rakousy sepsal Melanchthonův žák David Chytraeus (1530-1600) agendu a církevní řád, který císař roku 1571 stvrdil podpisem listiny Religionsassekuration. Roku 1574 byly ve Vídni povoleny bohoslužby alespoň ve šlechtických domech. V Horních Rakousích se šlechta dohodla roku 1578 na společném církevním řádu s městy. 

Církevní řád sepsal David Chytraeus i pro vnitřní rakouské země (Štýrsko, Korutany, Tyrolsko), který byl roku 1578 městy přijat. Pevný základ zde tvořila i Formule svornosti z roku 1577, mezi jejíž řadou autorů Chytraeus figuruje. Náboženské svobody pro vnitřní Rakousko potvrdil císařův bratr, ´místodržitel´ Karel II. Štýrský, ústně na sněmech v roce 1572 (´úmluva z Grazu´) a slavnostně i pro městský stav roku 1578, ale nikdy písemně svůj souhlas se zněním, jak ho stavy následně sepsaly v listině Brucker Libell (1578), nepotvrdil. Ostatně panovníkovy ústupky byly vynuceny stálým tlakem tureckého nebezpečí. Ve vnitřním Rakousku, na rozdíl od obojích Rakous, začala také vznikat, na základě církevního řádu, i vnitřní organizace evangelické církve. Zvláštností reformačního záběru v Korutanech je propojení s reformací v sousedícím Slovinsku, když korutanské evangelické stavy finančně podpořily roku 1584 tisk překladu bible do slovinštiny, šířený spolu s dalšími reformačními slovinskými tisky, včetně spisů slovinského reformátora Primože Trubara (1508-1586), z korutanského Villachu.

Období Maxmilianovy vlády bylo nepochybně ´zlatou dobou´ protestantismu v Rakousku. Ale hned bezprostředně na to, od nástupu Rudolfa II. začíná cílený protireformační tlak, a to nejen povoláváním jezuitů (už 1551 do Vídně, 1572 do Štýrského Hradce), s jejichž pomocí katolická strana postupně prosazuje rozhodnutí Tridentského koncilu, ale také systematicky ´shora´ - na základě tajné schůzky Habsburků v Mnichově roku 1579. Na jejím základě začíná ve Štýrsku a Korutanech postupné zesilování tvrdých protireformačních opatření, nejpozději od roku 1585, jež pokračovalo za Karlova syna Ferdinanda Štýrského, pozdějšího císaře Ferdinanda II. Rokem 1599 rekatolizace ve Štýrsku vyvrcholila: evangeličtí kazatelé byli vyhnáni, bylo zničeno 10 kostelů, zlikvidováno dokonce i 57 evangelických hřbitovů a ovšem tisíce knih spáleno. Obyvatelé Štýrského Hradce byli donuceni konvertovat, pouze sto z nich svou evangelickou víru nezapřelo a muselo odejít. 

Obdobně jako v českých zemích došlo i v Dolních a Horních Rakousích k politickému zvratu ve prospěch katolické strany, převzetím úřadu zemského maršálka – shodně v roce 1592. Roku 1606, kdy Rakousko uzavřelo úspěšný mír s Osmanskou říší, zde vzniká svaz katolické šlechty, přičiněním ´šedé eminence´ období Rudolfovy vlády, vídeňského biskupa Melchiora Khlesla. 

Biskup Khlesl stál i v pozadí bratrského sporu v habsburské dynastii, mezi ctižádostivým Matyášem a císařem Rudolfem. Matyáš, od roku 1594 ´místodržitel´ obojích Rakous, převzal po dohodě s uherskými a moravskými stavy začátkem roku 1608 vládu i v těchto zemích; při jednáních hrál významnou úlohu vůdce podunajských rakouských evangelických stavů Georg von Tschernembl (1567-1626, Ženeva) spolu s Karlem st. z Žerotína (1564-1636). Při Matyášově tažení na Prahu, které skončilo v červnu 1608 libeňským ´bratrským smírem´, se na jednání stavů zemí koruny české v Čáslavi v květnu 1608 nepodařilo získat pro společný postup české evangelické stavy, které zůstaly věrny císaři – s reálnou vyhlídkou na Rudolfovy ústupky ve věci náboženských a stavovských svobod. 

Obdobně, byť v opačném gardu, se zachovaly i evangelické stavy z obojích Rakous pod Tschernemblovým vedením, když následně odmítly Matyášovi holdovat (zatímco takto kupodivu nepostupovaly evangelické stavy na Moravě) a v říjnu 1608 uzavřely v Hornu spolek na obranu náboženské svobody. Krále Matyáše tím přinutily, aby 19. března 1609 podepsal ve Vídni ´Capitulations Resolution´, na jehož základě rakouské stavy Matyášovi holdovaly. 

Tato ´Matyášova resoluce´ tak o čtvrt roku předstihla vydání Rudolfova majestátu pro všechny české evangelíky i vydání srpnového majestátu pro slezské luterány. Obě stavovské konfederace, česko-slezsko-lužická i rakousko-moravsko-uherská, tím dosáhly vrcholu náboženské i politické svobody, byť jen na necelá dvě desetiletí. 

´Capitulations Resolution´ vznikla i na přímluvu institucí Moravského markrabství, kde byl tehdy zemským hejtmanem (1608-1614) Karel st. ze Žerotína. Rezoluce zajišťovala dosavadní náboženské svobody šlechtě i městům a rozšiřovala je i na poddané, stejně jako český majestát. 

Když vypuklo v Praze v květnu 1618 stavovské povstání a v červenci 1619 generální sněm Koruny české ustavil Českou konfederaci a přijal její ústavu, propojili se postupně vnějšími vzájemnými konfederačními smlouvami, nikoli ústavně, s českými stavy další země – evangelické stavy Horních Rakous hned 16. srpna, následovaly Dolní Rakousy a v lednu 1620 na sněmu v Bratislavě se připojila také uherská protestantská šlechta pod vedením Gábora Bethlena (1580-1629). 

Ferdinandovi II. se ale podařilo dolnorakouské protestanty rozdělit, když slíbil potvrdit všechny svobody za odstoupení od konfederačních smluv. Na to se většina stavů dolnorakouského holdu v polovině června 1620 účastnila a hornorakouský hold koncem srpna 1620 dopadl obdobně. Radikálové ovšem začátkem srpna v Retzu přísahali věrnost konfederační smlouvě. Důsledkem byly záhy, ještě před bělohorskou porážkou českých stavů, rozsudky s konfiskací majetku nad více než stovkou šlechticů. V Rakousku však nebyl vynesen jediný rozsudek smrti, ani nad ´retzkými rebely´. 

Císař vydal v roce 1628 i pro Rakousko mandát dávající protestantské šlechtě roční lhůtu pro rozhodnutí zda konvertovat nebo emigrovat. Před odchodem do exilu se většinou nepodařilo prodat majetek bez větší ztráty, navíc v situaci po státním bankrotu z prosince 1623. V následujícím období emigrovalo 100 až 200 tisíc evangelíků, formálně byla protireformace dokončena mezi lety 1630-1650. 

Nicméně i v dalších generacích byla evangelická víra na mnoha místech, nejen v nepřístupných horských oblastech, předávána na utajovaných shromážděních (Predigtstuhl -´kazatelova lavice´ v opatském lese u Dürrnbergu, jeskyně Entrische Kirche u Gasteinu …). Tajně byly z Německa dodávány bible a další evangelická literatura a tajně přicházeli i ordinovaní kazatelé z jihu Německa i z dnešního Burgenlandu..

Během druhé poloviny 17. století se protireformační tlak projevil jen sporadicky, nicméně drasticky. Ze salcburského údolí Deferegger bylo roku 1684 přinuceno bezodkladně, během kruté zimy, odejít přes 600 dospělých a téměř 300 dětí nad 15 let, mladší musely zůstat a byly vychovávány katolicky. V roce 1686 bylo kvůli utajované víře vyhnáno přes 60 horníků z Dürrnbergu.

Roku 1731 došlo k protireformační události evropského dosahu. Symbolicky ve výroční den reformace 31. října vydal salcburský arcibiskup a vládce Leopold von Firmian edikt vyhošťující během osmi dnů protestanty z celého Salcburska, a to opět bez dětí do 12 let. Pod tlakem protestantských stavů z Německa byl odchod odložen do dubna 1732. Odešlo přes 30 tisíc lidí, v první etapě 26 kolon po cca 800 emigrantech. Většinu přijal pruský král Fridrich Vilém I. Usadili se ve východním Prusku v okolí Königsbergu, dnešního Kaliningradu. Edikt se z ekonomických důvodů výslovně netýkal horníků ze solného dolu Hallein u Dürnbergu; na 800 jich přesto odešlo tajně do exilu v Nizozemsku. 

Aby zamezil tajným emigracím, nechal Karel VI. přesídlit roku 1734 nuceně asi 4 tisíce evangelíků z oblasti u Solné komory do Sedmihradska, které bylo součástí Uher. Obdobně probíhala v období 1730-1755 do Sedmihradska transmigrace tisíců evangelíků z Korutan.

Když po pěti generacích utajované existence evangelíků, i jejich tajné nebo nucené emigrace, vydal Josef II. 13. října 1781 Toleranční patent, vzniklo do roku 1795 na území dnešního Rakouska cca 50 tolerančních sborů: v Dolních Rakousích jeden, ve Vídni dva (a.v. a h.v.), v Horních Rakousích cca 10, ve Štýrsku 3, v Korutanech cca 15 a v Burgenlandu (tehdy uherském) 18 sborů. Takže v tehdejších rakouských zemích se ustavilo cca 30 samostatných sborů, z toho polovina v Korutanech. Přihlásilo se více než 30 tisíc evangelíků, téměř bez výjimky k ausburgskému vyznání (oproti českým zemím, kde se přihlásilo cca 70 tisíc evangelíků, ovšem většinově k vyznání reformovanému).

Síť tolerančních sborů ukazuje na plnou úspěšnost protireformace v Tyrolsku a Salcbursku i na značný protireformační tlak ve Štýrsku, v Dolních Rakousích a ve Vídní, kde vznikly vůbec poprvé evangelické sbory. Evangelíci v Korutanech odolali z ´dědičných´ zemí nejvíce; patrně proto, že se zde v reformačním období podařilo dospět nejdál s vnitřní organizací a strukturou evangelické církve. Reakce na Toleranční patent v Burgenlandu ukazuje, nakolik volnější bylo postavení evangelíků v Uhrách.

Toleranční církev byla svázána řadou tolerančních omezení, evangelíci byli vskutku jen trpěni. Toleranční sbory získávaly své faráře převážně z Německa; jejich přístup byl nezřídka ovlivněn osvícenstvím a často narážel na pietistickou zbožnost sborů vyrůstající na dříve kolportované evangelické literatuře. Sborové budovy (kostely, fary, školy) byly stavěny s vypětím. Evangelíci také platili své faráře, mohli si je ale svobodně zvolit.

Roku 1785 byla evangelická konsistoř přesunuta z Těšína do Vídně, kde pracovala ve dvou sekcích, luterské (a.v.) a reformované (h.v.). Od ledna 1784 byly ustaveny superintendence, pro Rakousko dvě luterské (Vídeňská a Hornorakouská) a reformovaná Vídeňská (pro Vnitřní a Dolní Rakousko).

Korutany zažily za napoleonské francouzské okupace intermezzo, kdy v letech 1809-1814 došlo k faktické rovnosti evangelíků s katolíky. Naopak přes 400 evangelíků bylo kvůli doslovnému výkladu tolerančních zákonů ještě v roce 1837 vyhnáno z Zillerthalu, jehož území bylo roku 1816 převedeno od Salcburska k Tyrolsku, a usadilo se v Horním Slezsku na úpatí Krkonoš, odkud byli jejich potomci znovu nuceni odejít po roce 1945.

Po roce 1848 nebyla už toleranční omezení striktně dodržována, třebaže teprve císařský Protestantský patent v roce 1861 znamenal rovnoprávnost evangelíků a katolíků. Uvolnění vedlo i ke stavbě řady kostelů, už s věžemi a zvony.

Koncem 19. století vedlo hnutí ´Los von Rom´ ke vzniku desítek nových farních a filiálních sborů a mnoha kazatelských stanic, takže v roce 1913 bylo na území dnešního Rakouska evidováno téměř 180 tisíc evangelíků, z toho necelých 15 tisíc reformovaných - v 75 sborech, které měly 18 ´filiálek´ a 95 kazatelských stanic.

Po vzniku Rakouské republiky v říjnu 1918 a po ustavení konfesně sjednocené Českobratrské církve evangelické v prosinci 1918 a Německé evangelické církve v Československu (DEK) v prosinci 1920 pokračovaly evangelické církve v Rakousku v činnosti v rámci dosavadních superintendencí: reformované Vídeňské a ke dvěma luterským, Vídeňské a Hornorakouské, přibyla od roku 1924 superintendence Burgenland. Roku 1922 byl Protestantský teologický seminář, založený ve Vídni roku 1819, začleněn do vídeňské univerzity.

V meziválečném období se protestanté museli vyrovnávat od roku 1933 s korporativním státem podporujícím katolicismus a po anšlusu v roce 1938 s nároky německého nacionálního socialismu, kdy byli evangelíci v Rakousku integrováni do Říšské evangelické církve a.v. Po porážce nacismu, s koncem 2. světové války v květnu 1945, se evangelická církev vyrovnávala naopak s přílivem přesídlenců ze Sedmihradska, potomků nejen těch, kdo tam byli transmigrováni v 18. století od Salcburku a z Korutan, ale hlavně kolonistů z Německa ve 12. století (tzv. sedmihradští Sasové). Integrováno bylo 80 tisíc uprchlíků, mezi nimi patrně jen minimum ze Sudet a východního Pruska. Další vlna přišla v roce 1956 po maďarských událostech. Po celé zemi tak vznikla řada nových evangelických sborů.

Nepochybně to vedlo k rozhodnutí rozdělit dosavadní toleranční superintendence. Hned v roce 1946 se podle dosavadních seniorátů rozdělila Vídeňská superintendence a.v.: Vídeň, Dolní Rakousy, Štýrsko a Korutany. Ze druhé toleranční superintendence a.v. Horní Rakousy se roku 1966 vydělila nejmladší superintendence Salcbursko-Tyroly, kterou z většiny tvoří společenství přesídlenců ze Sedmihradska..

Postavení evangelíků v Rakousku zakládá zákon ze 6. července 1961, který po sto letech nahradil Protestantský zákon z roku 1861. Vůči státu vystupují ´Evangelische Kirche A.B.´ a ´Evangelische Kirche H.B.´ jako právní jednotka  ´Evangelische Kirche A. u. H.B.´ Umožňuje to v určitých oblastech spolupráci a zároveň ponechává nezávislost v otázkách vyznání a správy církve.

Evangelische Kirche A.B. eviduje dnes přes 240 tisíc členů ve 191 sborech sedmi superintendencí. Evangelische Kirche H.B. tvoří 9 sborů (4 ve Vorarlbersku, 3 ve Vídni, v Linci a burgenlandském Oberwartu) s cca 11 tisíci členy, ve Vídeňské superintendenci. Evangelíci tvoří cca 3% obyvatel Rakouska.