Augsburský náboženský smír 1555

Augsburský mír  z 25. září 1555 je dohoda uzavřená na říšském sněmu v Augsburgu mezi protestantskými stavy a.v. a císařem Karlem V. Jeho bratr, Ferdinand I., vládl v rakouských zemích, části Uher neobsazených Turky a v zemích Koruny české.

Pro ´Svatou říši římskou národa německého´ byl touto dohodou pro tuto chvíli ukončen zápas o vliv světové, druhé, reformace na území Říše, výhradně ale její luterské části, a to pod heslem ´Cuius regio, eius religio´, kdo vládne, ten určuje víru a bylo legalizováno Augsburské vyznání (AV) z roku 1530 (jako součást Liber concordiae, Knihy svornosti).

Toto politické rozhodnutí tak vneslo do říšského práva svobodnou volbu víry, byť jen pro říšské stavy orientující se na AV. Reformovaná část reformace, navazující na Jana Calvina, během krátké doby předložila na jednom z dalších sněmů v Augsburgu roku 1566 na svou obranu Helvetské vyznání (HV).

Augsburskému míru předchází dlouholeté úsilí Lutherových stoupenců o zajištění náboženské svobody. Luterská strana předložila v létě 1530 na sněmu v Augsburgu své vyznání víry, Augustanu z pera Philipa Melanchthona, a v prosinci 1530 vytvořila protestantská knížata spolu s jedenácti říšskými městy Šmalkaldský spolek na obranu víry i proti politickému tlaku ze strany panovníka (1519-1556), a právě roku 1530 korunovaného císaře, Karla V. (1500-1558) a katolických stavů.

Šmalkaldské články z pera Martina Luthera upřesnily roku 1537 vyznavačské formulace Augustany a odmítly účast protestantské strany na jakémkoli církevním sněmu mimo Říši. V roce zahájení koncilu v italském Tridentu (1545) získal císař na svou stranu luterána Mořice Saského toužícího po kurfiřtském titulu svého bratrance Jana Fridricha. Luterská strana byla nato v první Šmalkaldské válce poražena v bitvě u Mühlbergu 24. dubna 1547 a Šmalkaldský spolek se rozpadl.

Druhá, krátká, Šmalkaldská válka v roce 1552 vedená, nyní již kurfiřtem, Mořicem Saským s podporou většiny dřívějšího Šmalkaldského spolku skončila porážkou císaře, Augsburským mírem v roce 1555 a rezignací Karla V. roku 1556. Vláda v Říši přešla na českého krále Ferdinanda I., zvoleného králem v Říši již roku 1531.

Zatímco v Říši dosáhla smírem protestantská strana legálního upevnění, v Čechách vedl stavovský odboj v roce 1547 naopak k tvrdému zásahu Ferdinanda I. Když české stavy, od husitské doby šlechta a města, odmítly svolat a vyslat zemskou hotovost na pomoc císaři do Říše, Ferdinand je po bitvě u Mühlbergu tvrdě potrestal. Čtyři představitelé ´stavovského spolku´ byli popraveni, královská města zapojená do odboje a města Pražská ztratila většinu svých privilegií. Jako zástupci panovníka byli městům dosazeni královští rychtáři a města ztratila vliv na českých zemských sněmech.

Důsledky první Šmalkaldské války dopadly tvrdě především na Jednotu bratrskou. Centrum Jednoty se přesouvá z českých středisek v Mladé Boleslavi a Litomyšli na Moravu do Přerova a Ivančic. Je uvězněn biskup Jan Augusta a část členů odchází do Polska, kde vznikne polská větev Jednoty.. 

Nadto byla zavedena tisková cenzura, kterou Ferdinand I. svěřil do rukou katolického arcibiskupství, když bylo po dlouhé vakanci (1431-1561) obnoveno. Roku 1556 přišlo do Prahy prvních dvanáct jezuitů a byla zahájena cílená netolerantní protireformace.